Karolina Meineke – Královský portrét bez zlaceného rámu... – 1. díl

Její životní příběh je tak poutavý a plný neuvěřitelných zvratů, že se k němu znovu a znovu vracela celá řada autorů. Jindřich Wankel, Josef Pilnáček i nedávno zesnulý Vladimír Polák, ti všichni byli fascinováni jejími dopisy, které vyprávějí o velké nenaplněné lásce a každý z nich určitou měrou přispěl k tomu, že se na ni přece jen nezapomnělo. Zvláště poslední z jmenovaných má velikou zásluhu na tom, že dnes máme o Karolině Meineke k dispozici tolik zajímavých poznatků a také kvalitní český překlad její původně německé korespondence. Náš malý životopisný seriál si proto neklade za cíl přinést v oblasti bádání o této osobnosti nějaké zásadní a převratné objevy, ale přesto se v něm s některými fakty čtenáři setkají zcela poprvé. Chceme jím život Karoliny opět, a pokud možno zajímavou formou, přiblížit blanenské i širší veřejnosti v roce, kdy tato nevšední dáma slaví tak pěkné jubileum.

Události, které se nyní před námi po více než dvou staletích otevírají, nám mohou vzdáleně připomínat pohádku nebo červenou knihovnu. V elegantních kulisách zámků a paláců se koncem 18. století odehrál příběh lásky mezi princem a mladou šlechtičnou. Pohádka i ženský román by končily svatbou a slovy : „...a žili šťastně až do smrti.“ Jenomže toto je skutečný příběh, vyprávěný tak, jak se jej podařilo zre- konstruovat ze střípků dochovaných dokumentů. Příběh, jehož kouzlo, ale i tragika spočívá v tom, že se skutečně stal, a především příběh, jehož závěrečné dějství se odehrálo na naší moravské půdě v Blansku.

Jeho hlavní hrdinka však měla své rodové kořeny jinde. Narodila se 27. listopadu 1768 v Hildesheimu nedaleko Hannoveru jako druhé z pěti dětí barona Johanna von Linsingen, tehdy majora 12. pluku hannoverské pěchoty, a jeho mladičké manželky Louisy. Matrika tamního evangelického kostela sv. Ondřeje říká, že při křtu dostala jméno Karolina, Charlotta, Dorothea.

Hannoversko v době Karolinina narození tvořilo personální unii s Velkou Británií. Anglický i hannoverský trůn náležel Jiřímu III. (1738–1820), muži svědomitému a zbožnému, co prý jen nerad užíval výraz „anglický král“, aby tím neurážel Skotsko. S královnou Charlottou Sofi í (1744–1818) zplodil celkem 15 dětí. Časem u něj ale propukla duševní choroba (šlo zřejmě o schizofrenii), jež nakonec způsobila, že místo šíleného krále musel řadu let jako regent vládnout princ z Walesu. To však na přelomu 60. a 70. let 18. století ještě nikdo ani netuší. Královský pár se zatím těší z četných dětí, především ze synů, nadějí pro pokračování rodu. Po Jiřím, princi z Walesu, a Frederikovi, vévodovi z Yorku, přišel roku 1765 na svět William, pozdější vévoda z Clarence, druhá hlavní postava našeho vyprávění.

Jaké asi bylo Karolinino dětství? Víme o něm málo, převážně to, co sama později
zaznamenala ve svých dopisech. Známe také její portrét, na němž vidíme drobnou
dívenku, která sice ve svých dvanácti letech ztratila matku (otec se pak znovu oženil),
ale jinak zcela jistě žila v přepychu. Baron Linsingen, pozdější generál, byl totiž
důvěrníkem anglické královny Charlotty Sofi e a značnou přízeň mu během jeho
návštěv u dvora prokazoval i král Jiří. Královně baron dokonce slíbil, že svou mladší
dceru Karolinu pošle do Londýna, aby se stala dvorní dámou ihned poté, co bude ukon- čena její výchova. Mezi královnou a Karolinou tak započala čilá a duchaplná kore- spondence. Charlotta byla výjimečná osobnost: zajímala se o přírodní vědy, podporovala Mozarta, a usilovala o to, aby i ženy měly přístup ke vzdělání. Na Karolinino vychování proto dohlížela velmi pozorně.

Přátelský tón královniných dopisů Karolině se za čas změní, prozatím však vede dospívající baronesa spokojený život obklopena přáteli a prvními ctiteli. Vyjížďky na koni, koncerty a plesy patří k běžnému programu mladých šlechtičen. Učí se ale také malovat, píše verše a spolu s literátem a diplomatem Fridrichem Basiliem von Ramdohr (1757–1822) často navštěvuje pověstnou obrazárnu Mořice von Brabeck na zámku Söder. Právě Ramdohrovi jednou předá svůj deník, kresby, sbírku básní i spis, který nese na svou dobu odvážný název – O vládě žen.

William měl zatím zcela jiné starosti. Byl totiž předurčen, aby okusil, jak trpce chutná nasolené maso a suchary na palubách lodí Královského námořnictva. Na moře vyplul poprvé už jako třináctiletý a coby kadet na H.M.S. Prince George se zúčastnil jak bitvy u Mysu St. Vincent, v níž admirál Rodney roku 1780 porazil španělskou eskadru, tak i dalších bojů v průběhu americké války za nezávislost. Mimochodem, v době jeho služby v New Yorku dokonce George Washington vážně uvažoval o jeho únosu, aby si vzbouřenci zajistili lepší vyjednávací podmínky s Británií, ale plán nakonec selhal. Později se William plavil do Západní Indie, jak býval tehdy označován Karibik, a zde během své, často i nebezpečné, služby navázal kontakty s řadou slavných námořníků, především s Horatiem Nelsonem. Nelson o něm dokonce napsal následující pochvalnou charakteristiku:

„Podle mého soudu jeho kvalit nedosahují plné dvě třetiny důstojníků a pokud jde o přístup k plnění rozkazů a o úctu k nadřízeným, stěží bych v námořnictvu našel  jemu rovného.“

Nezdá se pravděpodobné, že by právě někdo jako lord Nelson chtěl Williamovi, potažmo královské rodině, tímto hodnocením pochlebovat. V roce 1786 se William stal námořním kapitánem H.M.S. Pegasus a jeho kariéra u Royal Navy tím ani zdaleka nekončí. Známe jména i některých dalších lodí, jimž postupem času velel: H.M.S. Andromeda, H.M.S. Valiant... Tvrdý život na moři měl však pochopitelně vliv na formování Williamovy osobnosti. Na vybrané chování a zdvořilost si nikdy příliš nepotrpěl. A stejně jako jeho starší bratři také on trávil volný čas s milenkami, které střídal snad ještě častěji než lodě, nebo pitkami a hazardem v kruhu jiných mladých šlechticů.

Mgr. Jiří Kučera