Karolina Meineke – Královský portrét bez zlaceného rámu... – 8. díl

Rodina Meineke se tak v dubnu 1811 znovu vydává na cestu, tentokrát do Moravské Třebové. Adolf sem přichází hnán opět vidinou na založení podniku, tentokrát chemické voskové bělírny, ale nedostává se mu základního kapitálu. Karolina i její dcera, která musela v Blansku zanechat snoubence Karla Teubnera, se opět propadají do hmotné nouze. O pobytu Karoliny v Moravské Třebové nemáme téměř žádné doložené zprávy. Víme jen to, že rodina Meineke udržovala úzké styky s rodinou moravskotřebovského průmyslníka Johanna Antona Wondry. Wondra založil v  Třebové v roce 1803 textilku a je pravděpodobné, že Adolf Meineke nalezl po neúspěchu ve vlastním podnikání v jeho továrně alespoň trochu slušnou obživu. Díky svému vzdělání a zkušenostem se sice mohl stát kvalifikovaným mistrem nebo faktorem, pořád to však bylo společensky málo významné postavení. O tom, že vztahy rodin byly i přesto úzké, svědčí vlastně jen jediný hmatatelný důkaz. Podle záznamů evangelické matriky ve Vanovicích se J. Wondra, měšťan z Moravské Třebové, stane svědkem na svatbě Jindřišky Meineke.

Medailon s reliéfním portrétem Karoliny Meineke z posledních let života.  Je možné, že byl zhotoven na Teubnerův příkaz v Blansku.

Roky strávené v Třebové nebudou pro Karolinu vůbec snadné. Jestliže se po celý svůj dosavadní život vlastně snažila dostát rodovému heslu Linsingenů Spes, patientia et perseverantia – Naděje, trpělivost a vytrvalost, pak nyní se její život  upíná už jen k jediné naději, totiž že se Jindřiška provdá za milovaného Karla, který se měl brzy stát správcem celých blanenských železáren. Chce vidět alespoň dceřino štěstí, když to její zmizelo v nenávratnu. V Moravské Třebové zastihne Karolinu v roce 1812 neuvěřitelná zpráva. Princ William je na Moravě! Nebyl to výmysl. Princ skutečně přicestoval do Brna ve snaze najít svou bývalou lásku poté, co mu po bratru Arnoštovi rok před tím vrátila neotevřený poslední dopis. K setkání však nakonec nedošlo, protože Williamovi se přes veškerou snahu nepodařilo vypátrat, kde Karolina po odchodu z Blanska žije. I tato zpráva ale stačila na to, aby se v její duši otevřely všechny staré rány a opět na řadu týdnů onemocněla.

Moravská Třebová z počátku 19. století.

V březnu 1813 se přece jen splnilo to, o čem Karolina tak dlouho snila. V Knínicích u Boskovic se konal evangelický sňatek horního mistra Karla Teubnera a Jindřišky Meineke.  Osud Karolině dopřál i to, aby se mohla o rok později potěšit ze své vnučky, když se 16. března 1814 na blanenském zámku narodila Teubnerovým první z celkem pěti dcer Ema. Byla bohužel jediná, kterou Karolina ještě spatřila.

Na Vánoce 1814 přijíždí Karolina na návštěvu k dceři a zeti do Blanska. Drsnější podnebí a tuhé zimy v Moravské Třebové jí nedělají dobře. Brzy po příjezdu však opět onemocní. V posledních letech nic neobvyklého, jenomže najednou jakoby jí nic k uzdravení nepomáhalo. Karolina už ví, že se tentokrát doopravdy blíží konec. Podle slov své dcery prý předpověděla druh i dobu své smrti na minutu přesně... V úterý 31. ledna 1815 v deset hodin večer Karolina Meineke na blanenském zámku ve věku 46 let umírá. Jako příčina smrti je v matrice uvedeno jediné, avšak výstižné, slovo: Vysílení. O den později Adolf Meineke napíše tyto řádky:

Vysoce urozený pane starohrabě, milostivý pane!

Konečně zvítězila smrt nad ubohým uměním, jímž se mnohý syn Aeskulapův holedbá v dýmovém oblaku. Již před dvaceti lety položila svou lstivou studenou ruku na život oběti, která včera večer padla pod jejím úderem. Avšak pryč s tímto nenáviděným, strašidelným obrazem!

V daný čas Bůh tiše zhasil svíci života, která mé choti osvětlovala tichou, namáhavou a určitě ne zahálčivou stezku. S vypětím všech sil nemohl jsem jí zde dobýt pokoj, který si tak velice zasloužila a kterého se jí v lepším světě nyní jistě dostane. Mimořádný zájem, který jste mé paní neustále prokazoval, klade mi za povinnost sdělit Vám tuto smutnou událost...

Karolina byla pochována v Blansku na hřbitově u kostela sv. Martina 4. února 1815. Hřbitov o pár desítek let později zanikl, a tak dnes již neznáme přesnou polohu místa jejího posledního odpočinku, víme jen, že se nacházelo v blízkosti kostela. Když se pak v červenci 1817 narodila Teubnerovým druhá dcerka, byla na památku po své babičce pokřtěna jako Karolina.

Během svého prvního pobytu v Blansku napsala Karolina také několik básní, které dosvědčují, že jí nechybělo básnické nadání. Jak jinak tedy zakončit tuto kapitolu, než úryvkem z Karolininých veršů, které  snad v předtuše toho, že její život nebude dlouhý, napsala v dopise Teubnerovi již v roce 1810.

Moje duše hluku zprostila se
také lidí podlých, proradných,
aby jako na své dítě zase
na ni z nebes posvátný klid dých.
Sbohem, živote, ty stíne pouhý,
zlomil jsi mé srdce nevinné,
které bylo plné snů a touhy,
muselo však přece říci – ne!

(Z němčiny přeložil Vladimír Polák)

Mgr. Jiří Kučera