Karolina Meineke – Královský portrét bez zlaceného rámu... – 10. díl

Král Vilém IV. se z úcty ke Karolině a respektu k jejich nedobrovolně rozloučenému manželství, znovu oženil až v roce 1818, ale ač po sobě zanechal několik nemanželských potomků s herečkou Dory Jordan, toto druhé manželství s královnou Adelaidou (1792–1849) zůstalo bezdětné, protože žádné z jejich dětí bohužel nepřežilo ani první rok. *) A tak když 20. června 1837 zemřel a byl pochován v kapli svatého Jiří ve Windsoru, připadla koruna dceři jeho mladšího bratra, mladičké Viktorii, a tím zároveň jednou provždy zanikla personální unie Británie a Hannoverska, protože „Viki“ nemohla jako žena podle prastarého Sálského zákona usednout na hannoverský trůn. Stalo se tak navzdory tomu, že jeden Williamův legitimní přímý dědic byl stále ještě naživu.

Karolina a princ William v  parku v Pyrmontu. Romantický dřevoryt podle obrazu Arthura von Ramberg z poloviny 19. stol. Arthurův prastrýc, Johann Heinrich von Ramberg, žil jako malíř v 18. století v Hannoveru a oba milence osobně znal. Tento obraz vzbudil v době svého vzniku pobouření v rodině Linsingenů.

V Hannoveru žil tehdy jistý Hans Georg Meyer, důstojník gardových husarů. Nosil sice jméno svých židovských pěstounů, ale několik zasvěcených dobře vědělo, kdo byli jeho praví rodiče. Meyerova životní dráha tomu ostatně odpovídala. Hans Georg byl miláčkem hannoverského dvora, bohatě se oženil a dosáhl dokonce hodnosti generálporučíka jezdectva. Pravdu o svém původu znal, byl však natolik oddaný královskému domu, že se on, ani jeho potomci, nikdy nepokusili zpochybnit nárok Viktorie na anglický trůn. Generál Meyer zemřel v Hannoveru 19. listopadu 1863. Zdá se to možná jako neuvěřitelná náhoda, ale tento podzimní měsíc, v němž se Karolina Meineke kdysi sama narodila, byl nakonec osudný pro všechny tři její děti.

Stopa po originálech Karolininých dopisů, které se po Reichenbachově smrti dostaly do držení rodiny Linsingenů, se nám definitivně ztrácí koncem 1. světové války v Německu. Přesto je její milostná korespondence naštěstí zachovaná díky svému včasnému knižnímu vydání, dodnes považována za důležitou součást historie (nejen) německé literatury. Když v březnu 2004 vyšla v SRN zajímavá nahrávka dramatizace milostných dopisů známých osobností pod názvem „Mein Herz ist voller Weh und Sehnen“ („Mé srdce je plné žalu a touhy“), objevil se zde mezi dopisy, jež psali svým láskám např. Rainer Maria Rilke, Franz List, George Sandová, Oscar Wilde nebo Franz Kafka, také Karolinin dopis Williamovi. V našem Moravském zemském archivu v Brně se alespoň zachovaly listy, jež Karolina svým drobným a úhledným písmem napsala starohraběti ze Salmu. Jsou zde i dopisy psané témuž adresátovi Adolfem Meineke a také Jindřiškou Teubnerovou.

U nás až dosud neznámý prokazatelný portrét Karoliny, který v roce 1791 namaloval na princův příkaz anglický dvorní portrétista, Florenťan Francesco Bartolozzi. Autor seriálu jej objevil při pátrání v jednom vídeňském antikvariátu.

V Blansku samotném vzpomínka na Karolinu nikdy zcela nezmizela. Patrně pod dojmem německého vydání Karolininých dopisů byla kolem roku 1882 na ohradní zdi bývalého hřbitova u sv. Martina na její památku umístěna symbolická mramorová náhrobní deska, kterou v 70. letech 20. století, vzhledem k jejímu značnému narušení musela nahradit alespoň kopie. Při rozsáhlé opravě opěrné zdi u kostela bylo v roce 2006 po dohodě s Národním památkovým ústavem v Brně rozhodnuto tuto v pořadí druhou, opět silně poškozenou desku, ze současného, z estetického i technického hlediska již nevyhovujícího uložení vyjmout, zrekonstruovat a zasadit do nově zbudovaného důstojného památníku. Alespoň malý fragment z oné původní desky z 19. století, který šťastnou náhodou před lety zachránil spisovatel Vladimír Polák, se nyní nachází ve sbírkách Muzea Blansko na zámku, který byl němým svědkem vzniku řady Karolininých dopisů a veršů, i její smrti.

Zde také dodnes můžeme v jednom ze salonů pohlédnout do tváře krásné Karoliny z Linsingenu. Tento nově objevený portrét nám, spolu s památníkem u kostela, připomíná osudy nevšední ženy. Ženy, jíž Dr. Jindřich Wankel věnoval ve svých Obrazech z Moravského Švýcarska a jeho minulosti celou jednu kapitolu, doprovázenou výstižnými verši z Wielandova Oberona. Český překlad těchto veršů začínajících v originále slovy: Mitleidig reicht er ihr die abgezehrte Hand..., může znít následovně:

Svou ruku vyzáblou soucitně jí podá
přítel, co nakonec každou bolest zlomí,
tu zem, kam půjdou, omývá Styxu voda,
pláč, ani zármutek, nesmí vstoupit do ní
Na řetěz duši jí zde nikdo nepřiková
a staré rány zmizí, jak zlý sen zrána
Tam platí už jen to, co každý v srdci chová,
tam může milovat a být zas milována...

Jiří Kučera

*) V Británii dodnes mnozí lidé prokazatelně odvozují svůj původ od někoho z FitzClarenců, tedy dětí narozených z Williamova vztahu s Dory Jordan. Patří k nim i současný vůdce konzervativní opozice David Cameron či nedávno zemřelý herec Oliver Reed (známý např. z filmů Tři mušketýři nebo Gladiátor).