Den svatého Martina zimní časy začíná

Se jménem sv. Martina je však spojena i řada pranostik. Tak kromě titulkové ještě několik dalších: Na Martina s mocí, vtrhne zima v noci. — Martine, Martine, zimy se bojíme. — Od sv. Martina zahřeje jen peřina. — Půjde-li husa přes led o Martině, bude se po něm ještě dlouho procházet.

Snad aby úděl husám ulehčili, dávali je naši předkové blanenští na pekáčích do trouby. Martinská husa patřívala neodmyslitelně k Martinským hodům, Martinské pouti, posvícení, kterážto povyražení se tradovala (byť ne vždy s husou) ještě v polovině uplynulého století. Hospodyňky ani daleko pro drůbež bělopernou (snad návaznost na očekávaný bílý sníh?) nemusely. Vždyť platívalo: „Ze Šebrova kachny, husy, do celého světa musí.“

Dnešní doba je vpravdě přerychlá, přeuspěchaná. Přesto, že čas nejde zastavit, což si najít trošku chuti k jeho pozdržení, k obrácení se do někdejška, sejít se k pobesedování o tom, co bylo, i o tom, co je možné očekávat? Jistě by se mnohé vyřešilo, mnohé spory uhladily, ostré hrany obrousily. Třeba i bez husy, ale při oboustranné vůli, hřejivém vzájemném pochopení. A potom až Svatý Martin přijede na bílém koni a zabílí svět, nechť Martinův kůň zaléhá dvůr.

Snad nebude tak krutě, jak připomíná v kronice Bartoška z Drahemnic: „L. P. 1407 začala se na den sv. Martina v Čechách veliká zima, takže lidé hynuli zimou na cestách, hynul dobytek, lesní zvěř a ptáci, stromoví pomrzlo. Místy se nacházel led zvýší člověka.“