Pomník v Lovětíně

29. dubna 2010, historie, přečteno: 4909×

65 let uplynulo od konce 2. světové války, nejděsivější události lidstva. Miliony obětí. Vojáci a civilisté většiny národů a národností světa poznali její krutá, nelítostná a nesmyslná pravidla. Stále živá minulost, kterou připomínají četné hřbitovy, hromadné hroby, památníky, ale i porůznu roztroušené pomníky jako doklady konkrétních válečných útrap.

Tento článek byl vydán před více jak rokem.
Informace v něm již nemusí být aktuální.

V Blansku se jeden takový pomník nachází v Horní Palavě, v lokalitě Lovětín. Jen tak na okraj Lovětín, dříve Lubětín, byl v minulosti významným místem. Sloužil jako sportoviště i výletní místo, jeho počátky můžeme datovat do r. 1886. Místní (hlavně mládež) Lovětín nazývali „plac“ .

Ale zpět k pěkně upravenému pomníku, na kterém čteme: Fedor Makarenko narozen 10. 11. 1914 zemřel 26. 4. 1945 ve věku 31 let. Jaká je jeho historie? Kdy a jak pohřbený Fedor Makarenko zemřel? O tomto pomníku bylo psáno vícekrát. V r. 2006 v článku „Pomník v Lovětíně“ je uvedeno, že Fedor Makarenko v Palavě obsluhoval německý muniční sklad a zahynul při výbuchu munice. Bližší okolnosti vzniku pomníku přiblížil pan Vladimír Polák  roku 1990 v článku na pokračování „Tenkrát před lety“.

Pokud se k tomuto článku vrátíme, zjistíme, že pan Vl. Polák při jeho psaní čerpal z Deníku tehdy 15leté Palavňačky Anny Jurečkové. Pohledem mladé dívky Deník věrně zachycuje život prostých lidí v Blansku v období 27. 3. 1945 – 4. 8. 1945. Většina popisovaného děje se odehrává v Palavě a blízkém okolí a je až s obdivem, s jakou prostotou vytvořila věrný obraz konce války. A přitom se dovídáme tolik významných postřehů a historických informací.

Našeho tématu se týkají zápisy v Deníku datované z druhé poloviny dubna a první poloviny května 1945 a z něho doslovný opis.

Úterý, 17. 4. 1945 v Blansku

Včera už přestaly jezdit vlaky. Byla jsem sama v šití. Dnes za mnou přišla Květa. Šla pěšky. Odpoledně jsem roznášela některé látky. Přitom jsem, se dověděla, že prý sbírají chlapy do aut a odvážejí je pryč. Honem jsem to řekla paní a šla jsem se podívat domů co je s tatínkem. Tatínek už byl pryč. … V celém Blansku nebyl myslím člověk, který by neutekl do lesa.

Středa, 18. 4. 1945 v Blansku

Odpoledne přijelo do Lovětína mnoho vojenských aut. Začali tam pro ně kopat takové díry, tak jsem se na ně dívala“ Dále píše: „….tatínek povídal že mě už do šití nepustí. Že je u nás plno vojáků a že se o mě bojí.

Čtvrtek, 26. 4. 1945 v Blansku

Maminka přišla s Andou o půl jedenácté. Tetička již byla odvezena, tak jsme šly k Fialům. Když jsme byly u Žateckých, začali střílet z kulometů. Byly jsme přitisklé v potoce poznovu jsme šly k Fialům. Tam jsme byly do 4 h, protože skrz letadla jsme se nemohly dostat spiš dom. Odpoledne pochovali na placu zajatce. Je mu 29 roků a jmenoval se Fedor Makarenko nar. 10. 11. 1914, umřel 26. 4. 1945. Vykopali hrob, dali ho mezi chvojí, zaházeli a navrch dali kříž s nápisem a třešňové větvičky. My jsme šly s maminkou a  Andou do Suchdola. Snad to tam bude jistější.

Středa, 2. 5. 1945 v Blansku

V noci na úterek zemřel vůdce. Ve čtvrtek bude mít pohřeb. Fronta se již blíží. Od rána řinčí okenní tabulky a je slyšet velké rány. My jsme s maminkou co chvíli ve sklepě, ale vojáci se nám jen smějí. Abych nezapomněla! Máme tu od pondělka 4 důstojníky, a tak je u nás jako o jarmarce. Brána a venkovní dveře jsou stále dokořán. V Lovětíně je správkárna aut, a tak k nám chodí pořád vojáci do seknice s nějakými papíry. Mají tam jednoho zajatce který jim vaří, tak ho učíme jak se vaří u nás. Večer si vždycky přivede ještě jednoho kamaráda a spí u nás na půdě. Tak je u nás stále veselo.

Úterý, 8. 5. 1945 v Blansku

Odpoledne jsme s tatínkem a se strýčkem seli řepu. Za 11/2 jsme byli hotovi. Potom jsem doma Vasilovi obrala salát na oběd a po poledni jsem chystala brambory na kmín. Důstojníci si je poručili na svačinu na 3 h. Zatím hráli na zahradě karty. Vasil mě odpoledne donesl bundu. Trochu si nadkasím rukávy a budu mít na zimu na lyžování. O 3 hodinách dostali rozkaz k odjezdu. Bezpodmínečná kapitulace. Všechno co měli civilní, tak v Lovětíně spálili. Radia, kola, motorky, prádlo, auta, nábytek a vše, co se dalo. Komandant tu nechal spodky tatínkovi, kůžený polštář. O šesti hodinách měli vyrazit. Chtěli ujet před Rusy, aby se dostali do zajetí amerického. Vasil skoro plakal. Stále tatínkovi říkal, že bude v Americe za drátem (ve vězení). Nechal zde hodně prádla vojenského svého a všechny potřeby na spravování hodinek a některé rozvrtané hodinky. Říkal, že je mu to „něpotčebno“. Potom se s námi rozloučil a auta již čekala. Ještě z auta na nás mával on i Aleška. Byli to moc šikovní chlapci a Pán Bůh je jistě nenechá tak mladé zemřít. Potom jsme ještě našli v seknici malou pokladničku, varhánky, stůl, 3 židle, nějaké knihy, stříbrné cigaretové pouzdro. Na půdě bylo Vasilovo prádlo, kartáček na zuby, jeho pantoflíčky a chlebník. Byl tam také sešit s všelijakými papíry a doklady patrně ještě jednoho takového malého černého sedmnáctiletého zajatce a Vasilův deník. Byl to opravdu šikovný hodný a hezký kluk a jistě se z té patálie dostane šťastně a brzy domů k rodičům. Kdyby Pán Bůh dal a já se někdy dozvěděla z novin nebo radia, jak to s ním dopadlo.

pomník v Lovětíně

Z Deníku a z nalezených dokladů je tedy zřejmé, že  příslušníky německé jednotky umístěné v Lovětíně byli minimálně 3 dobrovolníci, kteří se přihlásili k pomocné službě v německé armádě. V Deníku jsou označeni jako zajatci, kterými ve skutečnosti nebyli. Ale na druhé straně toto označení podané patnáctiletou dívkou na samém konci války obdivuhodně přesně vykresluje jejich postavení v německé armádě. Z Deníku vyplývá, i z dále uvedeného, že Fedor Makarenko nebyl příslušníkem této vojenské jednotky umístěné v Lovětíně, i když byl také ruským dobrovolníkem. V Palavě byly ve skutečnosti dislokovány minimálně dvě německé vojenské jednotky nebo zařízení a také ruských dobrovolníků bylo u těchto jednotek více, než dosud uváděný počet tři. Jednalo se o Hilfswilliegen, dobrovolníky, kteří vstoupili do pomocných služeb německé armády.

To je případ Fedora Makarenka, v našem pořadí čtvrtého ruského dobrovolníka, který zemřel 26. 4. 1945 v Palavě a v Lovětíně je pochován. Nejlépe nám to řekne pan František Jalový z Blanska, který smrtící výbuch viděl svýma klukovskýma očima.

„Jsem rozený a srdcem Palavňák. Lovětín a Salmova cihelna, to bylo naše. Ve škole se neučilo a válka končila. Byli jsme kluci, mně bylo 15 let. Vše jsme museli vidět a u všeho být. Nebylo nic, co by nás nezajímalo, hlavně zbraně, vojáci a na konci války každý z nás měl nějaký ten ‚kvér‘. V této souvislosti si vzpomínám na paní Pekárkovou, jak na trakaři vezla těsně po válce odevzdat pancéřovou pěst a přitom říkala, že by to byla pěkná trubka do plotu. Tak to bylo po sedmi letech okupace a války. A jako děcka jsme si tak nějak přivykla. Ale k tomu Makarenkovi. V té době, tj. v dubnu 1945, byly na nádraží v Blansku přistaveny vagony s municí a ta byla nejdříve nákladními auty, později koňskými povozy převážena na uskladnění do v té době nefungující Salmovy cihelny v Palavě. Pak tam měla svoje sklady Zelenina a tam se to také stalo. Na tuto práci byly zajišťováni i blanenští muži a každý z živnostníků, kdo měl koňský povoz, jej musel dát k dispozici na převoz této munice. Vždy s kočím a doprovodem. To vše určovala německá nařízení mnohokrát vysílaná místním veřejným rozhlasem. Jeden takový vůz, tzv. plaťák, musela poskytnout i blanenská kamnářská firma pana Konečného. Jako doprovod byl určen její prokurista pan Molt.Tyto údaje jsem samozřejmě tehdy neznal, ale jsou pravdivé. A právě tento vůz, spolu s mnoha ostatními, dovezl 26. 4. 1945 munici k Salmově cihelně k uskladnění. My, jako kluci, jsme byli schováni za vyrobenými a uskladněnými melioračními trubkami a ze Salmovy cihelny vše sledovali. Vůz předjel na vykládací místo, jméno kočího neznám, a pan Motl v předu držel koně, jak se říká u huby, aby byli klidní. Makarenko přišel k vozu a ze zadní části chtěl odnést munici k uskladnění. Najednou mu bedýnka vyklouzla, spadla na zem. Záblesk, rána jako z děla, dým, hromada válejících se hader a to už jsme utíkali pryč. Později jsem se dozvěděl, že ještě chvíli žil a že jen zázrakem nikdo jiný nebyl zraněn. Poté, co německý lékař přivolaný ze Sanatorky konstatoval smrt, byl ještě téhož dne pozdě odpoledne pohřben příslušníky německé armády v Lovětíně. Když jsem později pátral po jeho dokladech, nic jsem nenalezl. Chudák kluk. A k  tomu mohu jen dodat, že válka je vůl.“

Dr. Miroslav Bojda

Podklady pro napsání tohoto článku poskytl pan František Jalový.

 
Sdílet odkaz na: Facebook Twitter