Treviranus – báječný muž na dýmajících parostrojích

9. září 2011, historie, přečteno: 6083×

První polovinu 19. století můžeme v blanenských dějinách bez nadsázky nazvat jakýmsi „Zlatým věkem“, obdobím, kdy s Blanskem spojila své osudy celá řada vynikajících osobností. Většina z nich v Blansku pobývala na pozvání starohraběte Huga Františka ze Salmu a přestože jejich blanenské působení bylo zpravidla jen dočasné, o to zajímavější a významnější stopu zde zanechalo. K takovým osobnostem můžeme vedle Karoliny Meineke a jejího manžela Adolfa, nebo průmyslníka Karla z Reichenbachu jistě zařadit také německého inženýra a mechanika Ludwiga Georga Trevirana.

Tento článek byl vydán před více jak rokem.
Informace v něm již nemusí být aktuální.

Ludwig Georg Treviranus se narodil v Brémách 7. března 1790 jako syn obchodníka Joachima Johanna Trevirana a jeho manželky Cathariny Margharety Tallové1). Treviranův otec Joachim přišel záhy o majetek, od roku 1795 se musel živit jako notář a později se z něj stal „Havariekommissar“ – vyšetřovatel nehod v lodní dopravě. Všichni synové Joachima Trevirana se věnovali rozvíjejícím se vědním oborům: Gottfried Reinhold se stal lékařem a přírodovědcem, Ludolph Christian zase významným botanikem. Ludwigu Georgovi se stala životním údělem technika.

Rodinným přítelem Treviranů byl astronom Heinrich Olbers, objevitel jedné z periodických komet (označované dnes jako 13P/Olbers) a muž, jenž zformuloval onen známý Olbersův paradox, podle nějž je fyzikálně paradoxní pozorování toho, že noční obloha je temná, zatímco ve statickém nekonečném vesmíru by musela být jasná. Právě díky Olbersově přímluvě se mladý Ludwig Georg Treviranus dostává v roce 1806 do Mnichova, kde působí vynálezce a inženýr Georg Friedrich von Reichenbach (1771–1826). (Nezaměňovat s „blanenským“ Karlem Reichenbachem, s nímž později Treviranus úzce spolupracoval také!) U „mnichovského“ Reichenbacha mladý technik několik let pracoval v dílně na výrobu optických přístrojů, zejména dalekohledů. Ocitl se zde ve velmi dobré společnosti. K Reichenbachovým spolupracovníkům totiž patřil mimo jiné i Joseph von Fraunhofer, dodnes považovaný za jednoho ze zakladatelů spektrální analýzy.2)

V roce 1814 zamířil Treviranus do Sloughu v jihovýchodní Anglii, aby zde prohloubil své znalosti optiky u astronoma Williama Herschela. Osud však chtěl jinak, a tak se během svého anglického pobytu Treviranus zabýval především studiem provozu a konstrukce převratné novinky, která stála u zrodu průmyslové revoluce na přelomu 18. a 19. století, totiž parních strojů.

parní stroj
Ilustrační foto: parní stroj

Po návratu do Brém vstoupil do služeb podnikatele a obchodníka Fredericka Schroedera, který se rozhodl provozovat na dolním toku řeky Vezery (Weser) vlastní paroplavbu. Treviranus působil Schroederově společnosti jako inženýr a společně se v roce 1816 vydali do Anglie a Skotska hledat pro tento účel odpovídající loď. Když žádné vhodné plavidlo nenašli, rozhodli se postavit paroloď vlastní. Tak byl za Treviranova značného přispění v prosinci 1816 spuštěn na vodu a v květnu následujícího roku zahájil pravidelný provoz kolesový parník Die Weser. Parník uvezl 60–80 cestujících, dokázal plout rychlostí až 5,5 uzlu (cca 10 km/h) a přestože jej ještě poháněl anglický parní stroj firmy Boulton a Watt o výkonu 14 koní (10, 4 kW), je všeobecně považován za první parník postavený na území Německa3). Treviranus se pak úspěšně podílel i na stavbě dalšího Schroederova parníku. (Jen na okraj dodejme, že přibližně ve stejné době se o konstrukci parolodě pokoušel i český konstruktér Josef Božek, ale zůstalo jen u několika předváděcích plaveb parního člunu na slepém rameni Vltavy v pražské Stromovce a paroplavba se v českých zemích plně rozvinula až o několik desetiletí později.)4)

Treviranův technický talent však nalezl uplatnění i jinak. V Brémách pracoval třeba na plánech zbudování městského vodovodu a na celé řadě dalších projektů. V roce 1823 odešel z Brém do Vratislavi, kde tehdy působil jeho bratr Ludolph Christian jako profesor botaniky. Odtud již jeho cesta vedla do Blanska, kde kolem roku 1830 Ludwig Georg Treviranus přijal místo továrního inspektora ve strojírně starohraběte Huga Františka ze Salmu, která dosud vyráběla hospodářské stroje i některé výrobky jemné mechaniky (např. měřicí a astronomické přístroje).5)

Díky Salmově schopnosti získat pro svůj podnik vynikající odborníky a Treviranově technickému talentu se tak Blansko dodnes může chlubit jedním středoevropským primátem. Právě v Blansku, v budově původní strojírny, dnešní „Staré fabriky“ na Hybešově ulici, totiž inženýr Treviranus v roce 1831 sestrojil první průmyslově využitelný parní stroj domácí provenience.  Do té doby se  sice v Čechách objevilo několik nesmělých pokusů o výrobu tuzemského parního stroje (Jako příklad uveďme Gerstnerův parostroj z r. 1807.), vždy však zůstalo jen u experimentů, které vůbec nemohly sloužit k trvalému průmyslovému provozu, především proto, že výkony těchto strojů a kvalita v nich používaných domácích součástek se od těch anglických bohužel dlouho velmi lišily.6)  Treviranovy bohaté zkušenosti a dobré zázemí  úspěšné blanenské strojírny se zkušenými dělníky i mistry však tentokrát dávalo naději na úspěšné dotažení smělého projektu až do zdárného konce.

Parní stroje se v té době používaly dvojího typu: jednočinné, u nichž tlak páry působil jen na jednu stranu pístu (používaly se hlavně jako důlní čerpadla) a dvojčinné. V případě Treviranova stroje šlo o tzv. stabilní, dvojčinný parní stroj, určený k převodu pohybu pístu na rotační pohyb a tím k pohonu dalších zařízení pomocí transmisí. Byl to první takový stroj postavený nejen u nás, nýbrž na území celé habsburské monarchie. Vyroben byl pro strojovnu brněnské Godherovy továrny, měl výkon 12 koňských sil a podle Wankela svým překvapivě kvalitním továrním zpracováním i příznivým poměrem mezi výkonem a spotřebou paliva překonával i některé dosud dovážené stroje z Anglie a Belgie.7) Parní stroje z Blanska se tak záhy staly neodmyslitelnými pomocníky v dolech, cukrovarech, na pilách a v dalších průmyslových podnicích, které jako houby po dešti začínaly v těch letech růst v celé střední Evropě. Ještě v roce 1901, kdy éra parostrojů neodvratně spěla ke konci, zde byl kupříkladu vyroben mohutný dvouválcový důlní parní stroj pro solné doly ve Wieliczce v dnešním Polsku.

Ludwig Georg Treviranus, tento vynikající konstruktér a jeden polozapomenutých, ale o to významnějších pionýrů techniky, zemřel 7. listopadu 1869 v Brně.

Jiří Kučera


1) J. Pilnáček jej v Pamětech města Blanska a okolních hradů z r. 1927 mylně označuje za Belgičana.

2) Fraunhofer (1787 – 1826) např. objevil ve spektrech vesmírných objektů zvláštní tmavé čáry, které dnes nazýváme jeho jménem. Tyto Fraunhoferovy čáry později umožnily získat řadu poznatků o Slunci nebo mlhovinách. Bavorský inženýr Georg Reichenbach se naproti tomu zabýval i jinými technickými odvětvími: od zbrojní výroby, přes strojní těžbu soli až po vysoušení bažin. O jejich životě a díle více např. v Allgemeine Deutsche Biographie (ADB)Duncker & Humblot 1875 – 1912. Dnes dostupné i na www.deutsche-biographie.de

3) Před první plavbou parníku však Treviranus raději v Bremer Zeitung publikoval obsáhlý článek v němž nedůvěřivé obyvatele Brém, obávající se výbuchu kotle, ujišťoval o bezpečnosti parního stroje.

4) První „český“ parník Bohemia postavil Angličan J. J: Ruston až v roce 1841.

5) Starohraběcí mechanická dílna byla původně založena v Doubravici v roce 1810. Kolem roku 1825 se její výroba přesunula do Blanska. Blíže k tomu např: Ing. František Kohn: Výroba parních strojů v blanenských železárnách v 19. století, Sborník Okresního vlastivědného musea v Blansku 1970.

6) I tak vynikající muž jako byl František Josef Gerstner (1765 – 1832) neunesl neúspěch stroje a na parní pohon ve své další činnosti zcela zanevřel. Více o jeho stroji: F. Jílek, J. Kroupa: Gerstnerův parní stroj z let 1806-1807 a jeho rekonstrukce. Sborník NTM 1975.

7) K tomu J. Wankel: Obrazy z Moravského Švýcarska a jeho minulosti, str. 83, Okresní muzeum v Blansku 1988.

 
Sdílet odkaz na: Facebook Twitter