Film o životě: Jiří Polášek

21. března 2013, kultura, přečteno: 3551×

V letošním roce se podařilo studiu Audiovisual zrealizovat první část projektu Živá paměť, jehož cílem je zmapovat žijící výrazné osobnosti spjaté s Blanskem, jejich pohled na město, historii a především odkrýt jejich zajímavé lidské osudy. Autory tohoto zhruba 50minutového dokumentárního snímku jsou Radek (režie a kamera) a Jan (produkce a zvuk) Popelkovi.

Tento článek byl vydán před více jak rokem.
Informace v něm již nemusí být aktuální.

Článek měl omezenou platnost.
Informace v něm uvedené nemusí být již aktuální.

V loňském roce byl schválen pilotní projekt, ihned poté se podařilo začít s jeho realizací“, říká Jan Popelka a dodává: „Je třeba poděkovat Radě města Blanska a především pak Ing. Kupčíkovi (tajemníku MěÚ Blansko) a Mgr. Kučerovi (vedoucímu odboru kancelář tajemníka), kteří mají lví podíl na tom, že se podařilo projekt schválit a vůbec zrealizovat“.

Nutno zmínit, že tento počin vzniká v korespondenci se Strategickým plánem města Blanska na léta 2013-2023, ze kterého vyplývá jasný zájem na tom, aby byla televizní tvorba TVB rozšířena o vytváření dokumentů, které zmapují historii regionu
a připomenou jeho významné osobnosti. To ostatně potvrzují i slova režiséra a kameramana snímku Radka Popelky:

Sám název tohoto projektu Živá paměť vyjadřuje hlavní myšlenku, jde o to, že máme pocit, že se dokumentují stále jen akce jako takové a ne lidské osudy“, upřesňuje Radek Popelka. „Dokumenty tohoto typu by se měly natáčet tři během jednoho roku s tím, že dva budou věnovány osobnostem a třetí díl pak jedné z příměstských částí. Pevně věřím, že si tyto snímky najdou svého diváka a že to, že se jednotlivé osobnosti vyjádří o svém městě, Blansku přinese jistou sebereflexi“.

První postavou, která otvírá seriál těchto „filmů o životě” je tedy pan Jiří Polášek, osobnost, kterou není třeba blanenským občanům blíže představovat. Při vyslovení jeho jména napadne snad každého z nás slovo DIVADLO. Autoři snímku nás však rychle přesvědčí o tom, že „prkna, která znamenají svět“ nejsou jeho jediným zájmem.

Pan Polášek je naprosto výjimečná, charismatická osobnost. Po celou dobu natáčení jsme se snažili o to, aby celý dokument nesklouzl jen do roviny divadla, on je také výborný výtvarník, pracoval jako designér a grafik. Je to člověk, který dokáže mluvit s přehledem úplně o všem. V našem snímku zazněly i jeho názory na umění, na první republiku, na válečný a poválečný vývoj v Blansku. Snad nejsilnější jsou momenty, ve kterých přemýšlí o životě, o jeho smyslu a o našem působení na tomto světě“, vzpomíná na natáčení Popelka mladší a pokračuje: „S natáčením jsme začali loni na podzim, celkem se točilo asi deset dní, jednak doma u pana Poláška, různě po Blansku např. v místech, kde dříve stála bývalá Sokolovna. Máme však k dispozici i více než dvacetiletý archiv, ze kterého můžeme čerpat, stejně tak jsme mohli využít i toho, co produkuje TVB. Materiálu jsme tedy měli opravdu dost“, vysvětluje R. Popelka.

Jiří Polášek

Film trvá zhruba 50 minut, je v něm použito autorské hudby Zbyňka Petržely, ale i nahrávek z divadelních představení Blanenského divadla. Celková kompozice filmu je pojata jako určitá koláž názorů na život a na umění se zařazením záběrů pana Poláška z divadla, výstav, vernisáží a jiných akcí, kterých se účastnil, nechybí ani fotografie z Poláškova soukromého archivu.

A kdy tento snímek můžeme zhlédnout? Na tuto otázku nám odpoví producent dokumentu pan Jan Popelka: „Premiéra filmu by měla proběhnout v období duben-květen v Kině Blansko. Naše představa je, že bychom to pojali jako takový společenský večer, jakési pásmo písniček z divadelních her, které pan Polášek režíroval. O tom ale ještě chceme jednat s členy Blanenského divadla. Jinak film bude k dispozici na DVD v Blanenské informační kanceláři a poté zřejmě i veřejně přístupný na internetu.“ O přesném termínu konání akce budou naši čtenáři včas informováni na stránkách města www.blansko.cz a v tištěné podobě ve Zpravodaji města Blanska.

Tímto však tento článek ještě nekončí. Jsme rádi, že pan Jiří Polášek, první z protagonistů projektu Živá paměť, byl tak laskavý a podělil se s námi o své vlastní dojmy z natáčení.

Pane Polášku, jak vnímáte fakt, že jste byl vybrán jako první z osobností, do jejichž osudů můžeme prostřednictvím tohoto dokumentu nahlédnout?
Mě překvapil fakt o tomto záměru města, za to lze jen poděkovat. Domnívám se, že by bylo třeba, aby se takové oslovení uskutečnilo ve správné době. Nesmí se promarnit chvíle, kdy je člověk při síle. To je to, co je důležité. Nepropást pravou chvíli! Tady je tolik lidí, kteří by si účast na tomto projektu zasloužili, a kterým bych to ze srdce přál.

Můžete nám prozradit alespoň jedno jméno?
Na prvním místě paní Eva Kupová, která vychovala k lásce ke kulturnosti několik generací, mnozí z jejich žáků vystudovali školy uměleckého zaměření. Nebo manželé Kratochvílovi, já se obávám, že málokdo dokáže ocenit dosah jejich činnosti, dále pan Blata nebo Ing. Hoder, designér v podniku Metra Blansko a pozdější kantor na VUT v Brně. Zcela určitě Arna Juračková a další dáma, která se objevila v mládí a pak se ihned ztratila, Jitka Škápíková. To je vám v současnosti nejzajímavější člověk, který se vyskytuje v umělecko-rozhlasovém světě. Některé její cykly jako např. Povídání o divadle nebo různé hry pro děti naprosto přesahují Blansko o celé kilometry.

Jaká byla Vaše spolupráce s autory snímku? Bylo pro Vás natáčení náročné?
Víte spolupráce byla výborná, osobní dojmy jsou pak pofidérní. Výsledek pochopíte až v závěru, střih může změnit úplně všechno, to je konečná výpověď. Jde o to, že jsem toho pověděl asi málo. Doby, o kterých jsme mluvili, byly tak různorodé a rozkvetlé od libých až po masožravé. Po dvaceti letech od konce bývalého režimu se špatně mluví. Mnozí odešli a zestárli. Jinak natáčení bylo příjemné. Já jsem byl velmi překvapen osobou mladého pana režiséra. Není povrchní, klade velmi zajímavé otázky, má originální nápady a postupy. Myslím, že by z něho mohl být velmi dobrý dokumentarista. Byl bych rád, kdyby se dostal na scenáristiku a kdyby se ho tam chopil nejlépe pan Vachek. Čím víc se ponoří do své práce, tím víc se dívá kolem sebe, z toho se poučí, to je pochopitelné. Já bych mu jen přál, aby příště točil s někým méně upovídaným, aby ho to více inspirovalo k zajímavým věcem.

Autoři snímku se v těchto dnech věnují posledním úpravám tohoto díla, aby Vám mohlo být promítnuto, těšíte se nebo máte obavy, že konečná výpověď nebude podle Vašich představ?
Pro mě byl průběh tvoření, ať už na divadle nebo při výtvarné činnosti, vždy důležitější než výsledek. Já jsem dostal spoustu cen za design a žádná mě nenaplnila euforií. Mě těšila ta práce. Tak to bylo i s divadlem. Cítil jsem odstup od hodnocení, chvály a oslav. Po slávě vždy přijde něco, co člověka srazí na kolena. To víte, že se těším!

Dokument trvá zhruba 50 minut. Při natáčení vniklo více než osm dalších hodin materiálu, který je nyní v archivu a čeká na své další použití. Představa autorské dvojice je taková, že by se mohl využit v rámci dokumentu o blanenském poválečném divadle. Byl byste tomu rád?
Velice. Divadlo umírá v okamžiku derniéry a zůstávají jen vzpomínky. Nejdůležitější je to, co nám divadlo sděluje. Za těch 85 let mého života jsem viděl věci, na které nikdy nezapomenu. Taková Podzimní zahrada Lilian Hellmanové v Národním divadle a herci jako paní Fabiánová, Vášová, Šejbalová, pan Höger...chybí paměť a zůstává jen pocit, který člověk z toho představení měl. Dnes spolu lidé mluví jako „v kuchyni“, oni mluvili jako „v salonu“.

Za rozhovor všem zúčastněným poděkovala

Jana Navrátilová