Mší svatou uctí památku obětí 1. světové války

1. července 2014, ostatní, přečteno: 1367×

U příležitosti 100 let od vypuknutí 1. světové války bude v blanenském kostele sv. Martina v pátek 4. července 2014 v 17:45 h sloužena mše za její oběti a negativní následky.

Tento článek byl vydán před více jak rokem.
Informace v něm již nemusí být aktuální.

„28. června 1914 byl v Sarajevu spáchán atentát na arcivévodu Františka Ferdinanda, následníka rakouského trůnu. O měsíc později pak Rakousko-Uhersko dalo vládě v Bělehradu ultimátum. Ta na něj nepřistoupila. 28. července 1914 vyhlásilo Rakousko-Uhersko Srbsku válku. Císař František Josef vydal válečný manifest Mým národům! Následky byly fatální. V Evropě, na Blízkém východě, v Africe a ve východní Asii trvaly boje až do roku 1918. V této první velké ničivé válce vedené moderními zbraněmi přišlo o život kolem 17 milionů lidí. S koncem války skončila v Rakousku v roce 1918 také vláda habsburské dynastie a byla vyhlášena první republika.“ Čteme na Wikipedii.

Při mém rozhovoru s otcem Jiřím Kaňou jsme zašli mnohem dál než jen k připravované vzpomínce. Dotkli jsme se životů lidí, kteří válkou trpěli, toho, jak probíhala, zda vůbec a jaký měla smysl a co znamenala pro současnost.

Jakým způsobem hodláte tuto událost připomenout?

Z připomínky těchto válek se někdy dělá až módní přehlídka, řekl bych. Podle mě, ať už válka byla dávná, nebo nedávná, kromě historických vzpomínek se hodí na to vzpomenout, řekl bych tiše a lidsky. Vzpomenout na ty rozbité rodiny a zbytečně promarněné životy. Nebudeme pochopitelně slavit výročí, to ne. Spíš půjde o modlitbu a mši za zemřelé a další, které tento konflikt postihl. Zároveň by mělo zaznít jakési poděkování v duchovním slova smyslu, které se nedá říct do očí.

První světová válka je pro naši generaci už dost vzdálená. My si ji maximálně spojujeme se dvěma věcmi, a to jsou pomníčky padlých se jmény místních občanů, kteří padli na frontě, ať už se ví kdy a kde padli, nebo ne. Takové náhrobky jsou snad v každé dědině a jsou udržované. A pak jen fakt, že to přece jen nakonec k něčemu vedlo: k rozpadu Rakousko-Uherska. Něco nakonec vzniklo, aniž by to vojáci tušili. V jejich myšlenkách nebylo nic pozitivního.

Myslíte tedy, že vojáci skutečně nevěděli, za co a proč vlastně bojují?

Přidal bych něco, co jsem objevil až díky panu Stanislavu Balíkovi, vedoucímu katedry na Fakultě sociálních studií MU v Brně. On řekl, že to byla válka, která zasáhla celý svět. Proto byla také nazývána jako Velká válka. Ale nebyly v ní ani tak vyhraněné strany. Nešlo o nějakého expanzivního vládce, který by chtěl rozšířit svá území, nebo o moc, ale spíš o nějakou uraženou ješitnost nebo vyřizování účtů, takže se potom válčící strany hodně pomíchaly. A to byl velký problém.

Tak se stalo, že když byly v Rusku československé legie, tak byly na straně Ruska proti Rakousku. A v Rakousku legionáři měli svoje rodáky. Úplně klidně se tak mohlo stát, že bratr byl v legiích a bojoval proti svému rodnému bratrovi. Toto zmatení frontových stran způsobilo i rozvrat ve vztazích mezi lidmi. Válka přispěla k tomu, že se začaly rozpadat i takové staleté hodnoty, jako je rodina, když věděli, že na stranách fronty stojí třeba příbuzní.

Vojáci neměli žádnou péči. Byli zavšivení, polévku si vařili z vody z kaluží apod. Prostě jen utrpení. Něco jiného je, když člověk brání svou vlast a ví, že tam je maminka, manželka nebo děti, pro které je třeba položit svůj život. Je to pořád zabíjení, je to bitva, ale přeci jen člověk cítí, že ten život obětuje pro někoho.

Z těchto devastací se Evropa nevzpamatovala ještě dodneška. Následky v podobě rozvolnění vztahů, že nic neplatí, že nic nemá smysl, to je zde rozeseté stále. Už jen ta druhá světová válka: jakkoliv byla krutá, šlo v ní přece jen o obranu nějakých hodnot. Ale toto trpícím chlapům na frontě chybělo. Tady ten pocit neměli. V tomto konfliktu museli prožívat obrovské trauma. Zlomila se v nich taková ta odhodlanost bránit vlast nebo něco v podobném smyslu slova. Že se cítili vyčerpáváni úplně nesmyslně.

Jak se to, podle vás, dotýkalo jejich rodin?

Moje babička (narozená v roce 1914) nám vyprávěla, že se její tatínek vrátil z války zarostlý a zubožený a že před ním jeho děti strachem utíkaly. Najednou tam byl cizí člověk a někdy bohužel až do smrti, rodiny se tak mnohdy již nesžily. Rodina jako základ vztahů dostala hodně zabrat. A tehdy byla pro člověka základní životní jistotou, protože nebylo důchodové, zdravotní ani sociální pojištění. Tím pádem se veškerá péče přenášela na rodinu. Starý člověk musel dožít doma.

Muži museli odejít od rodin od rozpracované práce. Takže se musely více angažovat ženy a starší generace. I toto mělo dopad na mentalitu na dědinách. Ženy se musely naučit samostatnosti a soběstačnosti, nic jiného jim ani nezbývalo. Něco jiného však bylo, když ženě zemřel muž a ona si vzala jiného. Hodně žen se muselo emancipovat a v takových situacích se rodí nová hnutí. Tisíciletý model muž + žena = rodina dostává v dnešní době povážlivé trhliny. Je možné, že se tyto věci vynořují až po mnoha letech. Dnes je na to slyšet, slyší na to i naši zákonodárci i politické strany.

Válka ale do toho všeho zasáhla natolik, že rodina přestala být takovým životodárným prostředím a její roli postupně přebírá stát. To byla voda na mlýn různým stranám, které tuto roli státu podporovaly. Moderní stát tak roli rodin postupně zeslaboval.

A co víra? Jak se věřící vyrovnávali s tímto konfliktem?

Hodně lidem se idea Boží pokřivila. Pro spoustu z nich bylo nepochopitelné, jak Bůh mohl dopustit takovou řež, která byla vlastně o ničem. Proto jich spousta svoji víru prožívala ve velké krizi. Bylo to období obrovské krize hlavně katolické víry, kterou si velmi úzce spojovali s politickou mentalitou Rakouska-Uherska.

Na začátku jste zmínil pomníčky, které jsou téměř v každé dědince. Co ty pro lidi znamenají?

Mají vesměs křesťanský charakter. Pomníky mají smysl rozloučení s lidmi, je to takové jejich předání Bohu, aby po jejich odchodu nezůstalo v duši trvalé trauma. Tento akt je velice důležitý psychologicky. Lidé si uvědomili, že jinak než svěřit padlé Bohu nemohou. Protože nechat je v myšlenkách někde rozšlapané na bojišti je nemyslitelné. Oni je jakoby pohřbili, svěřili Bohu, i když ti lidé nikdy nebyli skutečně pohřbeni a nemají hrob. Křesťanské pomníky jsou symbolem rozloučení, např. modlitbou, po které se lidé rozešli, ale nebylo to pro ně traumatizující. Lidé to chápali jako symbol útěchy.

Jak proběhne obřad k uctění památky obětí?

Při pohřební mši svaté za někoho zemřelého je kromě vzpomínek i prostor pro modlitby povzbuzující předání Bohu. Tato mše bude podobná. Bude tam vzpomínková část, poděkování za jejich životy, za jejich oběť, byť oni si to neuvědomovali, ale my už dnes víme, že to k něčemu pro budoucnost bylo. A zároveň tam bude obnova naší naděje ve vzkříšení.

red