Meine Seele riß sich vom Getümmel,
Vom der Erde Truggestalten los,
Sie ergriff den Himmel, und der Himmel
Nahm sein armes Kind in seinen Shoß.

Fahre hin, du eitles Schattenleben,
Wo das weiche Herz doch einmal bricht! 
Träume, Wünsche, Hoffnung kann es geben,
Sie erfüllen aber kann es nicht.

Voll frohen Zutrauns und der Beruhigung
Daß meine Seelle, Gott! mit Dir reden darf.
Daß ich meinen Mund vor Dir daf öffnen,
Töne der Menschen herzustammeln!

Ich wag´s und rede. Aber Du weißt es ja,
Schon lange weißt Du, was mein Gebein verzehr
Was in mein Herz hineingegossen,
Meinen Gedanken ein ewig Bild ist.

Ein stiller Schauer Deiner Allgegenwart
Erschüttert, Gott! mich. Sanfter erbebt mein Herz
In meinen Brust. Ich fühl´, ich fühl´ es
Daß Du auch hier, wo ich weine, Gott! bist.

Duše má se zvolna odpoutává,
dává Vale klamům pozemským,
Třeba najde Nebe, které nepřestává,
otevírat náruč dětem svým.

Jdi už, živote, pořád jsi jen stínem,
jemuž čisté srdce snadno podlehne!
Nadějí a sny je opiješ jak vínem,
a nakonec stejně řekneš ne.

Kdykoliv se zdráhám oslovit Tě,
záhy naplníš až po okraj mou číši radostí,
a poznáním, že vlastně přímo planeš touhou
uslyšet zas tón mého hlasu!

Konečně si troufám říct..., ale Ty to dávno víš.
Dřív, než jsem se zrodila jsi znal
tu tíhu, jež mne nyní na prach drtí,
i obrazy, co navždy v srdci zamykám.

Jak drobný déšť mě celou obestíráš,
a tiché tóny v mojí hrudi se tím rozezní.
Vždycky, když pláču, vím, já vím, že tu jsi, Bože!
Ukryt do každičké z mých slz.