Zamyšlení... Neutíkáme také?

Dokud v něm bude mít přední postavení odmítavý, přehlíživý, lhostejný či xenofobní pohled, pak novodobý exodus z Blízkého východu pro nás nikdy neskončí.

Vždy bude někdo přicházet, jedno zda ve velkém množství či malém, jedno proč, jedno odkud. Pro srdce živené vlastními obavami, zmatkem a strachem to bude pokaždé exodus, pokaždé nebezpečí, pokaždé důvod chovat se odmítavě.

Celý ten úprk nám sděluje cosi o našem vnímání.

Klíč k rozlousknutí otázky, jak se postavit k utečencům, má každý ve svém srdci. Každý si přejeme, aby se k nám ostatní chovali laskavě. V kontaktu s okolím to sami automaticky předpokládáme. Opačně to neplatí? Odmítneme laskavost na adresu druhých s poukazem, že jejich pohnutky k opuštění vlasti nejsou v našich očích dost férové?

Zpochybníme jejich motivy, abychom omluvili své strachy, před nimiž sami utíkáme? Možná stačí jen připustit, že více cizího a neznámého se nachází v našich nitrech, které nekultivujeme, než v proudu lidí, který v současnosti míří do Evropy.

Nahlížet na migranty, kteří opouštějí zemi několik let zmítanou ve válce, jako na ty, kteří nás připravují o naše výdobytky, je nebezpečné. Pro ně i pro nás.

Když dnes spatřujeme újmu v lidech z Východu, kdy se nám v nitru tahle vlna odstupu anebo až odporu přelije do vztahu k našim sousedům na ulici či přímo rodinným příslušníkům?

Můžeme být v údivu nad různými diktaturami, které v minulosti existovaly a ptát se, jak to bylo možné. Ovšem sami si takové svým postojem k běžencům vyrábíme ve svých nitrech, když utíkáme před hlasem lidskosti.

spolek LAVINA