Jan Kunc: Víc než jen tvář muže z kamenné busty (IV. díl)

16. října 2018, historie, přečteno: 1857×

V rámci seriálu o památkách a památnících ve městě Blansku, věnovaných osobnostem dnešní generaci ať už více, či méně známým, se budeme věnovat také postavě Jana Kunce. Poslední ze čtyř dílů článku Jiřího Kučery vám přinášíme právě dnes.

Tento článek byl vydán před více jak rokem.
Informace v něm již nemusí být aktuální.

Skladatel i sběratel lidových písní

Jan Kunc byl vždy vnímán především jako lyrik a skladatel vokální, vzhledem k výrazné převaze jeho vokálních děl a k vytříbenému smyslu pro mluvené i psané slovo. Jak již bylo zmíněno, byl také významným sběratelem lidových písní.

„Lidové písně nejsou jen nevyčerpatelnou studnicí motivů a nápěvů, ale namnoze i vzorem nejpřirozenějšího a nejvýraznějšího spojení slov s hudbou. Každý vokální skladatel může se ze studia jejich mnohému poučiti,“ napsal Jan Kunc už roku 1913 v předmluvě ke své sbírce Slovácké jednohlasné písně.

„Jeho (tj. Kuncovy: pozn. aut) vokální skladby vyznačují se především nejpřísnější deklamací slovní a větnou, spojuje však vzorně tuto deklamaci se zpěvností, která ani při modernějším výraze skladebném nenechává ve zpívaném slově zaniknouti formální krásu textu,“ konstatoval muzikolog Ludvík Kundera v Listech hudební matice v roce 1933.

Písně, jako hudební forma, vůbec znamenaly v Kuncově tvorbě mnoho. Jeho písňový cyklus nazvaný Smutky, který vznikal pod dojmem dvou skladatelových nešťastných lásek, se stal vlastně prvním novodobým moravským písňovým cyklem.

Janáček formu písňového cyklu nepěstoval a další skladatelé (Petrželka, Kaprál apod.) složili své vlastní písňové cykly až později.) O tom, jak vznikla např. píseň Odchod (melancholická píseň ve čtyřdobém taktu, v tempu andante), vyprávěl Jan Kunc při kompletním provedení svého cyklu v brněnské Univerzitní knihovně v roce 1956 toto:

„Dostal jsem tehdy dopis od milované dívky, odpověď na dotaz – že si mne nevezme. Měla totiž jiného, mně bylo necelých 22 let. Pod dojmem toho jsem chtěl spáchat sebevraždu – skočit pod rychlík Praha-Brno – na trati v Židenicích. Na kuráž jsem vypil ve Slavii 8 koňaků a šel po Cejlu, jehož délka kupodivu moji hlavu vyvětrala. Rozmyslel jsem si to. Když jsem se pak vrátil, (bydlel jsem v Černých Polích) napsal jsem píseň Odchod, kterou později zpívala v Praze i Brně naše nejslavnější pěvkyně Ema Destinnová.“

Rozsáhlé (téměř) zapomenuté dílo

Nebyla to ale jen Destinnová, kdo si vážil Kuncova díla. Jeho sklady dirigoval Rafael Kubelík a oceňoval je třeba i Josef Suk. Kromě mnoha písní a sborů z Kuncova pera pochází i další orchestrální či komorní skladby, včetně už zmiňované oficiální harmonizace československé státní hymny, zveřejněné ve Věstníku ministerstva školství a národní osvěty v roce 1935. 

Naopak je třeba vyvrátit jeden často tradovaný omyl, totiž že Jan Kunc byl také autorem hudebního motivu, který se později stal znělkou Rádia Vatikán. Skutečnost je poněkud jiná. Jde tu o známý, již raně středověký, hymnus Christus Vincit, Christus Regnat, Christus Imperat (česky: Kristus vítězí, Kristus kraluje, Kristus vládne všem), jehož moderní melodickou podobu opravdu vytvořil muž jménem Kunc, byl to však paradoxně francouzský varhaník a komponista duchovní hudby Aloys Martin Cunq (1832–1895) používající jako umělecký pseudonym fonetický přepis svého jména: ´Aloys Kunc´.

Naproti tomu „náš“ Jan Kunc v roce 1933 „pouze“ upravil aranžmá jeho skladby do oné jednohlasé podoby, která má od té doby pod číslem 631 a názvem Kristus vítězí, své trvalé místo v českém kancionálu. A zde je třeba hledat původ onoho mylného tvrzení, kdy přání bylo nejspíš i otcem myšlenky.

Znělkou Rádia Vatikán se motiv z hymnu Christus vincit, v podobě, kterou zkomponoval Kuncův francouzský jmenovec Aloys Kunc, stal už roku 1931, a to zejména proto, že hymnus býval vždy tradiční součástí liturgie při inauguraci nového papeže. Tento drobný detail však význam doubravického rodáka jako skladatele nijak nesnižuje.

Dnes se Kuncovy skladby (a je jich na osmdesát) na koncertních pódiích bohužel téměř nevyskytují a nenacházíme je ani na studiových nahrávkách našich známých interpretů klasické hudby. Asi jedinou výjimkou z nedávné doby je nahrávka mezzosopranistky Andrey Kalivodové, která společně s klavíristkou Ladislavou Vondráčkovou nahrála v roce 2011 CD nazvané The Paths of Love (Cestami lásky).

Vedle skladeb Janáčka, Martinů, Ebena a Ostrčila zde nalezneme také jednu od Jana Kunce, píseň Stála Kačenka u Dunaja op. 14. V roce 2014 byl pak jeho dílu věnován i jeden z koncertů Pražského jara.

Je to však velmi málo, uvážíme-li, že tento skladatel, původem ze zdejšího kraje, patří šíří i uměleckou hloubkou svého působení k našim nejvýznamnějším hudebním osobnostem 1. poloviny 20. století.

busta-j.-kunce-90918-0_550.jpgMramorová busta Jana Kunce autora Františka Kozubíka stojí v Blansku před budovou Základní umělecké školy od roku 1983. Foto: J. Franchi

Výběr z díla Jana Kunce:

Opera

Paní z námoří (podle Henrika Ibsena v překladu Jaroslava Kvapila, nedokončeno)

Orchestrální skladby

Píseň mládí op. 12 (symfonická báseň, 1916)

Moravský tanec op. 29 (1935)

Život dělníkův (symfonická báseň, nedokončeno)

Scénická hudba

Růžena Jesenská: Attila (1919)

Rudolf Krupička: Vršovci (1919)

Duchovní hudba

Česká mše pro soprán a varhany, op. 7 (1907)

Písně

Molinburský pěsničky, op. 6, 10 písní na texty lidové poezie (1913)

Smutky, op. 2 (1917)

Tři písně s průvodem klavíru na slova Marie Calmy, op. 26, (1932–36)

Komorní skladby

Klavírní trio f-moll op. 3 (1905)

Smyčcový kvartet G-dur op. 9 (1909)

Skladba pro flétnu a klavír (1928)

Sonáta pro housle a klavír op. 22 (1931)

Lovecké fanfáry I–III pro 4 lesní rohy, op. 27 (1936)

Zastaveníčko pro housle a klavír (1952)

Klavírní skladby

Sonáta c-moll op. 1 (1903)

Pět klavírních skladeb (1926)

Z prázdnin op. 21 (1926)

Kronika op. 23 (1926)

České tance (1947)

Líšeňské lidové tance (1950)

Dětské tance z Líšně pro klavír, op. 37 (1954)

Miniatury (1956)

Použitá literatura:

Ježková, Petra: Písňová tvorba Jana Kunce, Katedra hudební výchovy, PFMU, Brno 2009.

Kunc, Jan: Má divadelní kariéra, Opus musicum 2. 1970

Kunc, Jan: Paměti. Rukopis, uložený v MZM, sign. G 6815.

Kunc, Jan: Slovácké jednohlasné písně, A. Perout Ostrava 1918

Martinkovič, Viktor: Leoš Janáček a Jan Kunc – příspěvek k dokumentaci vztahů dvou významných skladatelských osobností, Ústav hudební vědy FFMU Brno, 2009

Tamelová, Helena: Písňové cykly pro soprán skladatelů pojanáčkovské generace, Hudební fakulta JAMU, Brno 2013

Vogel, Jaroslav: Leoš Janáček, Academia, Praha 1997.

Zouhar, Zdeněk: Skladatel Jan Kunc, Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1960.

Internetové zdroje:

www.ceskyhudebnislovnik.cz

Jiří Kučera