Líbí se mi, jak Blansko žije, říká Marta Fišerová Cwiklinski

12. prosince 2020, kultura, přečteno: 386×

Krajina tisíců zpřetrhaných nití. Tak se jmenuje expozice výtvarnice Marty Fišerové Cwiklinski, která je aktuálně k vidění v Galerii města Blanska. Nejen na tuto výstavu se autorky ptala kurátorka Ivana Hrončeková.

V textu tvé výstavy se hovoří o tom, že je věnovaná lesu, jeho boji s kůrovcem a také tématu vody, jejího proměnlivého skupenství a nutnosti cirkulace. Nyní by mě zajímaly tvé osobní motivace, proč sis toto téma zvolila? 

Vesnice, ve které od dětství žiji, je, tedy byla, obklopena lesy, které nám doslova mizí před očima. Mluvím o jižní Vysočině zasažené kůrovcem a následné masivní těžební činnosti. Místa, kam jsem chodila na procházky, houby, nebo si jen odpočnout a nadýchat se čerstvého vzduchu, vypadají úplně jinak, žalostně. Je to děj, který se mě bezprostředně dotýká a tak jsem cítila jako nezbytné na tento problém upozornit – “mluvit” na toto téma svými vyjadřovacími prostředky. Osobní motivace, jak jsi to nazvala, je pro mě zásadní – bez onoho osobního prožitku by výstava nefungovala tak, jak má.

Marta Fišerová Cwiklinski. Foto Dominik Matuška

Ještě se vrátím k tomu, cos říkala na začátku – ano, výstava Krajina tisíců zpřetrhaných nití je o lesu a vodě. O jejich vzájemném vztahu, provázanosti a důležitosti pro rovnováhu a správné fungování středoevropské krajiny. Les v důsledku vodního deficitu usychá a krajina bez lesa přichází o svou vláhu a schopnost vodu zadržet i regenerovat. Jedno nedokáže dobře fungovat bez druhého a není lehké tento vzájemný systém obnovit. Pokud nemáme les, máme v krajině málo vody; pokud máme málo vody, sazenice v lese uschnou. Na ekonomickou stránku věci zaměřené lesní hospodářství dobrému fungování lesa, a tím pádem celé krajiny, zrovna nepřispívá. Ale to by bylo na dlouhé vyprávění.

Patříš mezi umělce, kteří netvoří obrazy ani sochy, ale pracují s médiem instalace, které se na scéně výtvarného média prosazuje od 60. let 20. století. V českém prostředí například první díla, která bychom mohli označit jako instalace, vytvořil v šedesátých letech Milan Knížák, nebo na počátku let sedmdesátých Eva Kmentová. Proč tě jako umělkyni oslovuje právě toto médium?

Instalace, pokud pracuje komplexně s místem a celým prostorem, je pro mě kouzelná v tom, že dokáže pohltit, vytvořit atmosféru a v divákovi, pokud je dostatečně vnímavý, probouzí dojmy. Jsem toho názoru, že pokud atmosféra diváka pohltí, začne o celé věci přemýšlet, vzbudí zvědavost a třeba bude i ochoten vyslechnout si příběh, který se mu umělec snaží říct. Proto musí být instalace na první pohled trochu přitažlivá, aby si dokázala diváka získat, jakmile se to povede, je snazší dovézt jej k přemýšlení na dané téma. 

Médium instalace mi ale také dává svobodu. Pod hlavičku instalace se dají zahrnout všechna ostatní média, ze kterých se stávají prosté elementy. Ty pak mohu svobodně používat jako kostky stavebnice – mohu je křížit, překrývat a mohou se utlačovat nebo podporovat tak, aby posloužily svému záměru. A mým záměrem je navození atmosféry, která vytvoří prostor k odvyprávění příběhu. V našem případě je to příběh lesa a vody.

Klimatická změna je téma, které se – ať už chceme nebo nechceme – dotýká každého z nás. Psychologové už dokonce popsali termín enviromentální žal spojený se stavy beznaděje a psychologických propadů. Jaký je tvůj recept na to, aby člověku zůstával kousek naděje? 

Podle vědců žijeme v bodě zlomu, a pokud bychom jako společnost chtěli, tak je tu stále šance celý tento proces zvrátit nebo alespoň zbrzdit. Takové závěry mě stále drží při smyslech a v naději, že pro celou věc konečně začneme něco dělat. Můj osobní recept má dvě úrovně. První je začít u sebe – zvažovat své jednání a po malých kouscích měnit své zvyklosti, které můžou mít negativní dopady. Mluvím o velmi konkrétních věcech, jako je létání na dovolenou, cesty do práce, oblékání, zamyšlení se nad tím. co kupuji, proč to kupuji a v jakém obalu a v jakém množství, omezení konzumace masa, pěstování si vlastní zeleniny, atd. Ke každému našemu kroku existují alternativy.

Druhá úroveň receptu je mnohem obecnější a o to těžší – nebát se přijímat informace a fakta o stavu, v jakém se naše prostředí nachází. Řešením není zavírat oči a v duchu se přesvědčovat, že tyto problémy neexistují. Je důležité tyto informace postupně načerpat, prožít, vnitřně zpracovat a na základě této zkušenosti začít racionálně jednat. Být aktivní, nebo alespoň podporovat svým hlasem ty, kterým není osud naší planety a všeho, co na ní žije, lhostejný a dokáží veřejně vystupovat. Diverzita modré planety za to stojí.  

Otázka, na kterou se ptám opakovaně, co se ti ve městě Blansku líbilo? 

Blansko je zaklíněno v krásné přírodě, ale tímto směrem se vydává asi každá druhá odpověď. Proto trochu z jiného soudku – líbí se mi, jak Blansko žije. Je to těžké být na dosah většímu městu, jako je Brno. O to víc obdivuji, pokud je město schopné vytvářet svůj vlastní kulturní program a ještě na něj přilákat dost návštěvníků. A to se evidentně daří – atmosféra, se kterou jsem se setkala na sousedské slavnosti Zažít Blansko jinak, mě opravdu potěšila a utvrdila v tom, že stojí za to, být aktivním tam, kde žiji.

Ivana Hrončeková

 

   vložil: Michal Záboj, redaktor / odbor vnějších vztahů

Sdílet odkaz na: Facebook Twitter