IV. Partnerské vztahy v době koronavirové

Nedávno jsem na internetu četl článek o partnerských vztazích. Pojednával o tom, že se partnerské vztahy, které již byly problematické před karanténou, budou během karantény většinou zhoršovat. Je to neveselá představa, která má svoje logická odůvodnění. Myslím si však, že nouzový stav je zátěží i pro běžný, takzvaně normální partnerský vztah.

Lidé jsou „nuceni“ trávit doma více času, než v době, kdy chodili do práce a mohli se také věnovat svým koníčkům a zálibám. Už tato změna může být pro mnohé velkým problémem. Z ničeho nic se musí vzdát svého životního rytmu, své každodenní struktury a plánů do nejbližšího budoucna.

Kromě změny životního rytmu je tu také přirozený strach z nemoci Covid-19, která je srovnávána s morem a jeho šíření je popisováno jako epidemie či pandemie. Toto označování působí na naše prastaré lidské instinkty, které mají epidemii zakódovanou jako nejvyšší stupeň nebezpečí.

A v neposlední řadě jsou tu doporučení hygieniků jako například nošení roušek a další, které je kontrolováno policií a občany mezi sebou navzájem. Ve společnosti je tak patrná atmosféra strachu a nespokojenosti s vládními nařízeními, se sousedem v autobuse, se sebou samým. Je skutečně těžké si tyto frustrace sebou domů nepřinést.

Takové stresory se reálně mohou podílet na zesílení partnerských problémů. Lidé jsou najednou sami se sebou a s tím druhým. Je možné se utéci k práci formou home office. Muž či žena se zavřou v jiném pokoji, přejdou do jiného patra či do jiného bytu a zde pracují přes internet, účastní se meetingů a vyžadují nebýt rušeni. Partner toto ještě pochopí, ale malé děti už ne. Hned je tu příležitost ke konfliktu: „Vždyť já přece potřebuji pracovat. Copak to nechápete?“

Nebo může vzniknout hádka o tom, kdo půjde s dětmi ven a kdo se o ně vlastně ten den má starat. Kdo obstará online výuku a nasycení potomstva. Budeme trvat na tradičním rozdělení rolí a také se za ně do jisté míry schovávat nebo si budeme vzájemně pomáhat a komunikovat o tom spolu?

Lépe se samozřejmě spolupracuje a domlouvá, pokud je vztah funkční a partneři byli zvyklí o svých problémech mluvit i před karanténou. Ve funkčním vztahu by partneři měli být schopni zralého řešení problémů. Ale i zde je vztah vystaven například působení rozdílných názorů obou partnerů na nošení roušek nebo na existenci viru jako takového. V rámci funkčních vztahů jsou většinou partneři schopni o těchto věcech spolu mluvit a mají dříve vyzkoušené mechanismy, jak spory a hádky vyřešit a nastavit ve vztahu konstruktivní způsob komunikace. Ne vždy se tak ale děje v praxi. V hlavní roli často bývají emoce a negativní hodnocení.

Zde pomůže empatické naslouchání partnerovi, schopnost respektovat jiný názor než svůj a také ochota dát něco ze svého času a prostoru tomu druhému. Je potřeba se ujišťovat o tom, že partnerka či partner má naplněny alespoň základní potřeby a má prostor například na relaxaci a odpočinek od dětí a od každodenních vyčerpávajících povinností. K tomu je potřeba o věcech spolu mluvit. Psychologové hovoří o otevřené komunikaci, o tom podívat se na svět očima toho druhého. O schopnosti dát tomu druhému či dětem něco ze sebe samého.

Hovoříme také o respektu k partnerovi či k manželce. Koneckonců jedná se o matku vašich dětí, o partnerku mnohdy životní, která je po vašem boku a snáší vaše starosti a problémy, které se během života objeví.

Toto jsou samozřejmě příklady více méně konstruktivního chování v partnerských vztazích, které se mohou uplatňovat i mimo nouzový stav. Myslím si však, že je dobré si je připomenout v době, která je charakteristická právě tím, že si partneři a děti doma na sebe jakoby zbyli. Všechny drobné třenice a spory pak mohou působit hrozivěji a naléhavěji, než v době, kdy karanténa neprobíhala.

Je vždycky dobré si během sporu odstoupit od negativních emocí a pocitu nepřijetí a říct si, zda bychom se takto chovali i v případě, že by nebyla karanténa a lidé by nebyli pod tímto tlakem. Udělat si takové srovnání, protože je zjevné, že jsme přeci jen delší dobu partnerského vztahu strávili většinou mimo karanténu. Je také dobré zeptat se, co je tedy silnější, náš vztah nebo tato mimořádná situace?

Někteří se možná ptají, jak ale mám poznat, kde je ta hranice, kdy je partnerovo chování ještě ve vztahu přijatelné a kdy už je jeho chování příliš? A čím jsou způsobené naše hádky? Karanténou nebo dlouhodobějšími problémy ve vztahu? Co mu mám ještě tolerovat a co už nechci v našem vztahu přijímat? Vždyť jsem mu to už tolikrát říkala a on stále neposlouchá a dělá ty věci zas a znova. Jak říkala jedna klienta na mužovu otázku, proč se mnou mluvíš tak škaredě: „Protože ty už mě jinak neposloucháš. A už se mi taky hezky mluvit nechce.“

Otázka hranic ve vztahu je vždycky složitá. Domnívám se, že je to individuální a jedinečná věc každého vztahu. Většinou platí i zde, že je-li jeden k tomu druhému bezohledný a sobecký, tak to ten druhý pocítí. A pokud člověk o těchto věcech pochybuje nebo pokud si neví rady, jak vystoupit z bludného kruhu negativních emocí a destruktivní komunikace, tak je vždycky možné se poradit s někým jiným, s takzvanou třetí stranou. Třeba s poradcem na vztahovou komunikaci. Zkrátka s někým, kdo pomůže uvolnit zacyklenou komunikaci a kdo bude hledat společně s partnery cestu ven z problému nejen v době nouzového stavu, ale i poté, co se společnost vrátí takzvaně do normálního fungování.

Pokud jste dočetli až sem a máte pocit, že vás toto zamyšlení nějak oslovilo, tak Vám děkuji. Jestliže se vám daří chránit váš vztah a rodinu i v této psychicky náročné době od stresů a problémů, tak vám gratuluji a přeji vše dobré i do budoucna. Pokud máte dojem, že by vám pomohl názor psychologa na stav partnerského vztahu, můžete se objednat na konzultaci zde:

Poradna pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy
Sladkovského 2b, 678 01 Blansko
https://www.blansko.cz/mestsky-urad/poradna-pro-rodinu/#obsah

s pozdravem

Martin Švanda

            aktualizováno: 17. 11. 2020, 13:57 h