Blansko se rozloučilo s Jiřím Poláškem

„Všichni kolem něj, i ti hodně blízcí, mu celý život vykali, bylo to z velké pokory a veliké úcty k jeho osobě. Všechno, co dělal, dělal naplno, všechno měl promyšlené, všechno mělo hlavu a patu. Měl prostě dar a ten dar uměl využít,“ vzpomínala v obřadní síni Irena Vrtělová, která ztvárnila hlavní role řady Poláškových inscenací.

„Jiří Polášek odešel za svou milovanou ženou Hanou, o kterou se s láskou a trpělivostí do poslední chvíle staral. Zůstane s námi ale dál, v srdcích své rodiny a svých přátel, v mnoha divadelních inscenacích, které režíroval, v obrazech, které namaloval. Vzpomínám si, jak s humorem sobě vlastním říkával: „Ne, abyste se nad mojí rakví dlouho vykecávali!“. To by nechtěl. Určitě by ale chtěl vědět, jestli má v sále nabito tak jako na divadle. Takže mistře, máte nabito,“ ujistila ve zcela zaplněné obřadní síni Irena Vrtělová.

Poslední rozloučení si kromě rodiny nenechali ujít ani Poláškovi kolegové, přátelé, diváci a známí. Na konci obřadu mu naposledy tleskali ve stoje. Velká část z nich přitom ještě na konci března Jiřímu Poláškovi tleskala v zaplněném Dělnickém domě při křtu jeho publikace Zrcadlo paměti, která mapuje více než šedesát let existence amatérského divadla v Blansku. Sám Jiří Polášek coby režisér Blanenského divadla uvedl na čtyři desítky představení včetně pohádek či operety, v knize vydané ve spolupráci s městem na ně vzpomíná.

„Že jsem tak dlouho vydržel, způsobili ti, kteří byli nejen ochotní (ó, to hrůzné slovo ochotník), ale hlavně něco uměli. Oni umožnili chvíle skutečné, niterné tvorby, které jsem byl účastníkem, světýlka opravdového kumštu v moři dřiny, tvorby, která naplňuje srdce režisérovo blahem a štěstím,“ vzpomínal v publikaci, která vyšla jako jeho osobní reflexe. Kniha nabízí desítky fotografií, přehled odehraných inscenací a zmínky o hercích a dalších spolupracovnících, kteří se s Jiřím Poláškem pustili do spolupráce na divadle.

FOTOGALERIE
Blansko se rozloučilo s Jiřím Poláškem

Režisér, dramaturg a scénograf Blanenského divadla Jiří Polášek. FOTO: archiv Jana Popelky

. . . a další . . .

Celkem fotografií:  13

„Chtěl, abychom se na jevišti s ostatními partnery poslouchali a nehráli jen každý sám za sebe, jak to u některých amatérů bývá. Souhra je velmi důležitá a pak, takový slovní ping- pong mezi herci, to je paráda. Když jsem při zkoušce mrkla okem z jeviště do sálu a viděla jeho přivřené oči a mírný úsměv, věděla jsem, že pro tentokrát dobrý,“ vzpomíná na režiséra Libuše Münsterová.

Sám byl hlavním protagonistou vůbec prvního ze série dokumentů z cyklu Živá paměť města o významných blanenských osobnostech. V dokumentárním filmu režiséra Radka Popelky tento „lyrický konstruktivista“ vysvětloval: „Vysnít si člověk může všecko. Když se plně věnuje sám sobě, třeba jako já v malování, výsledky přicházejí daleko dříve, jsou daleko průkaznější, člověk může jít po své linii, může řídit svoje touhy, může si stanovovat cíle a hrát si s formou. To vše v divadle mělo vždy nějaké omezení. Jedna moje velmi moudrá přítelkyně mi ale řekla: „Když nic jiného, udělal jsi pár lidem velice krásnej život tím, že mohli hrát divadlo. Přinesl jsi jim do života štěstí, úsměvy a lásku. Mohli se s tím životem tak nějak lépe prát než kdyby divadlo nedělali,“ vzpomínal ve snímku „O dveřích bez domu a bulváru za oknem, Lyrický konstruktivista Jiří Polášek“. Natočený byl v roce 2013. V roce 1993 on sám i Blanenské divadlo získali Cenu města Blanska za kulturu. K ní pak v roce 2017 připojil ještě Cenu města Blanska za celoživotní přínos v oblasti umění.

„Všecko dobrý, pane režisére, ještě jednou se tam nahoře tomu zasmějeme, jako mnohokrát před tím. Vím totiž, že jste tam nahoře, protože lidi od tyátru jinam neberou,“ zmínil Jiří Polášek v publikaci Zrcadlo paměti.

Tak nashle tam nahoru, pane Polášku. Děkujeme.

   vložil: Pavla Komárková, tisková mluvčí / odbor vnějších vztahů