Velorexy měly v Blansku již 14. sraz

Sraz se v Blansku konal již počtrnácté a jeho součástí byly jako obvykle spanilá jízda městem, výstava strojů na náměstí, promítání filmů, kde hrají svoji roli také Velorexy, výměna zkušeností a burza součástek. Vzdálenější účastníci pak většinou rádi navštíví nedaleký Moravský kras.

Že se s Velorexem dá dojet poměrně daleko, potvrzuje výlet Petra Jaroše a jeho kamaráda. Se dvěma stroji se vydali na dovolenou sjednocenou Evropou. Projeli přes 5.500 km a mj. navštívili Slovensko, Maďarsko, Rakousko, Německo, Holandsko, Lucembursko, Polsko. I když by asi málokdo věřil, že takový zátah vozítka vydrží, měli s nimi, dle jeho slov, jen minimální problémy a prováděli v podstatě jen údržbu.

Hostem setkání byl také jeden z bratrů — konstruktérů Velorexu — Mojmír Stránský. Přijel s ním i synovec František se sestrou. Společně jezdí na setkání majitelů Velorexů. „Naposledy jsme byli v Karlových Varech. Jmenovalo se to Po stopách Vrchní, prchni a bylo to velký. Pustili nás i na kolonádu. Škoda jen, že o tom vědělo málo lidí. Moc jich tam nebylo, spíše udivení cizinci,“ postěžoval si Mojmír Stránský.

Konstruktér Velorexu Mojmír Stránský (vpravo), vlevo synovec František a jeho sestra.

Mojmír vzpomíná na bratra Františka:
„František jednou přišel a povídá, já jsem dal výpověď. To jsem se divil. Povídá, mě srdce táhne, že musíme něco dělat soukromě, něco podnikat.

Tak uděláme moto velo sport, ty mně budeš pomáhat a rozvinem to, povídá. Jenže pak už jsme měli tři učedníky a dělali jsme na tom vozítku, protože jsme věděli, že otec ani nikdo jiný nám nepomůže a musíme něco udělat.

Museli jsme si udělat nějaký plán, jak to vozítko má vypadat. Řekli jsme si, že to musí být sto kubíků, 100 kilo, a to ještě nikde není a na tom musíme dělat.

Jak je vidět, tak jsme to asi trefili, poněvadž do dneška nemáme konkurenci a začíná to být světovej unikát. To je moped novýho ražení, udělanej jako moped tříkolový s ruksakem hlavně pro domácnosti, nákupy, děti do školky apod.“

„Nevzpomínám si, že bychom vynechali nějakou neděli,“ vzpomíná na tátu František mladší. „Jezdilo se na závody nebo k příbuzným. Taky jsme měli občas nějakou havárku. Třeba jednou se nám rozpletlo kolo a skončili jsme v příkopu, ale nebylo to nic vážnýho. Ony Velorexy mají svý vrtochy a musí se hlídat, aby byly v pořádku. Tady je důkaz, jak jsme jezdívali po soutěžích,“ ukazuje sbírku medailí z motoristických soutěží. „Máme i mramorový ceny, je toho spousta, ale to s sebou nevozíme,“ říká.