Velorexy měly v Blansku již 14. sraz

1. září 2005, ostatní, přečteno: 8713×

V neděli 28. srpna zaplnily náměstí Republiky Velorexy. Asi padesátka vozítek v různých úpravách lákala mladé i starší kolemjdoucí k prohlídce.

Tento článek byl vydán před více jak rokem.
Informace v něm již nemusí být aktuální.

Sraz se v Blansku konal již počtrnácté a jeho součástí byly jako obvykle spanilá jízda městem, výstava strojů na náměstí, promítání filmů, kde hrají svoji roli také Velorexy, výměna zkušeností a burza součástek. Vzdálenější účastníci pak většinou rádi navštíví nedaleký Moravský kras.

náměstí Republiky — sraz Velorexů

Že se s Velorexem dá dojet poměrně daleko, potvrzuje výlet Petra Jaroše a jeho kamaráda. Se dvěma stroji se vydali na dovolenou sjednocenou Evropou. Projeli přes 5.500 km a mj. navštívili Slovensko, Maďarsko, Rakousko, Německo, Holandsko, Lucembursko, Polsko. I když by asi málokdo věřil, že takový zátah vozítka vydrží, měli s nimi, dle jeho slov, jen minimální problémy a prováděli v podstatě jen údržbu.

Velorexy Velorexy

Hostem setkání byl také jeden z bratrů — konstruktérů Velorexu — Mojmír Stránský. Přijel s ním i synovec František se sestrou. Společně jezdí na setkání majitelů Velorexů. „Naposledy jsme byli v Karlových Varech. Jmenovalo se to Po stopách Vrchní, prchni a bylo to velký. Pustili nás i na kolonádu. Škoda jen, že o tom vědělo málo lidí. Moc jich tam nebylo, spíše udivení cizinci,“ postěžoval si Mojmír Stránský.

konstruktér Velorexu Mojmír Stránský (vpravo)
Konstruktér Velorexu Mojmír Stránský (vpravo), vlevo synovec František a jeho sestra.

Mojmír vzpomíná na bratra Františka:
„František jednou přišel a povídá, já jsem dal výpověď. To jsem se divil. Povídá, mě srdce táhne, že musíme něco dělat soukromě, něco podnikat.

Tak uděláme moto velo sport, ty mně budeš pomáhat a rozvinem to, povídá. Jenže pak už jsme měli tři učedníky a dělali jsme na tom vozítku, protože jsme věděli, že otec ani nikdo jiný nám nepomůže a musíme něco udělat.

František Stránský mladší ukazuje medaile ze závodů

Museli jsme si udělat nějaký plán, jak to vozítko má vypadat. Řekli jsme si, že to musí být sto kubíků, 100 kilo, a to ještě nikde není a na tom musíme dělat.

Jak je vidět, tak jsme to asi trefili, poněvadž do dneška nemáme konkurenci a začíná to být světovej unikát. To je moped novýho ražení, udělanej jako moped tříkolový s ruksakem hlavně pro domácnosti, nákupy, děti do školky apod.“

„Nevzpomínám si, že bychom vynechali nějakou neděli,“ vzpomíná na tátu František mladší. „Jezdilo se na závody nebo k příbuzným. Taky jsme měli občas nějakou havárku. Třeba jednou se nám rozpletlo kolo a skončili jsme v příkopu, ale nebylo to nic vážnýho. Ony Velorexy mají svý vrtochy a musí se hlídat, aby byly v pořádku. Tady je důkaz, jak jsme jezdívali po soutěžích,“ ukazuje sbírku medailí z motoristických soutěží. „Máme i mramorový ceny, je toho spousta, ale to s sebou nevozíme,“ říká.