Několik lásek zůstává, jedna je ztracena

22. března 2008, kultura, přečteno: 3703×

Druhá část rozhovoru s jubilantem Jiřím Poláškem. Řekne-li se v Blansku divadlo, ozvěnou se vrací: Jiří Polášek. Pranic nevadí, že živobytí si obstarával jinou profesí, byť zase ne tak vzdálenou, neboť výtvarničení jde s divadlem v mnoha případech ruku v ruce.

Tento článek byl vydán před více jak rokem.
Informace v něm již nemusí být aktuální.

Konečně, i Jiří Polášek byl přizván k blanenským amatérským divadelníkům jako scénograf, ale okamžitě seznal, že potřebuje víc. Tak vznikla v roce 1955 jeho první režie a hned kusu z nejvýznamnějších – Čapkovy „Matky“.

Pravda, slíbil jsem v předchozím povídání si s letošním jubilantem, že se zastavíme u jeho lásek, ale pokud někdo očekává nějaké choulostivé čtení, musí se spokojit s láskami zcela jinými. V knize „Blanenské divadlo“ přiznal, že má velkou lásku ke Goldonimu, tedy potažmo k Benátkám, že se „zamiloval“ do Voskovce + Wericha + Ježka, resp. Suchého + Šlitra.

jubilant Jiří Polášek
Jiří Polášek byl také pozván na setkání s vedením Města Blansko. Na fotografii mu k významnému jubileu blahopřeje místostarosta Mgr. Ivo Polák. Foto: Vl. Jančík

Velkou Vaší láskou byla i „Sokolovna“, v době, kdy jste k divadlu přišel už ZK ROH Metry Blansko, skutečný to kulturní stánek, který doslova vlastníma rukama za první republiky postavili tehdejší nadšenci. Zatímco z lásek výše vyjmenovaných zůstaly zvukové i obrazové záznamy, tato láska je nenávratně pryč…

„Bohužel, jedna láska je naprosto pryč, protože blanenští političtí představitelé se ukázali jako naprosto neschopní, jako lidé bez paměti, jako lidé bez jakékoliv kultury, jako lidé, kteří si neváží jedné z největších hodnot, kterou první republika měla, a tou bylo sokolství. Prorůstalo celou sférou života u nás, zasahovalo od nejmenších vísek až po největší velkoměsta, sokolství bylo rozkročeno od sportu až po kulturu, a to na nejvyšších metách. Sokolství povzneslo českou myšlenku společensky, kulturně a sportovně na jednu z nejvyšších met, kterou jsme kdy vůbec měli. Široké rozkročení tohoto spolku sahalo až k humanitárním akcím, takže sbírky z divadel, z plesů šly na to, co bylo potřebné. Co dovedli členové pro Sokola udělat! Třeba před plesem architekt Miloš Libra přijel z Prahy a za týden pomaloval Sokolovnu od stropu až po podlahu celou figurama tématu, který ten ples měl. Jarda Prokop se utrhl od filmu a šel sem pomáhat. Byla řada lidí dalších, co se činnosti zúčastnila. To se nedá docenit… snad jen pár pamětníků. Lidé, kteří Sokolovnu nechali zbourat, tak ti o tom nevěděli nic. Oni totiž nevěděli o ničem nic, věděli jen, že je politika vykopne dříve nebo později na místa
dobře placená.“

Traduje se, že jeviště v sokolovně bylo na profesionální úrovni.

„To bylo skvělý, skvělý! Závodní klub Metry měl strašlivý štěstí na předsedy klubu. Klub měl vždycky šikovný předsedy, ať to byl Vladimír Kunert, Antonín Jelínek, ale i další. Ti lidé dovedli z fabriky dostat peníze na to, kde cítili, že je to potřeba. Tehdy se v Blansku pořádala divadla v obsazení i 60 lidí. Když se jelo s operetou hrát na zájezd, tak jelo až 80 lidí! Sboristé, orchestr, sólisté. Dělaly se velký akce, ale i naše miniaturní kabarety a předsedové a členové výboru klubu pochopili, že tedy je možnost něco dokázat. Oni nevěděli, že je to vlastně pokračování toho, co tady Polanský a jiní v Sokole udělali, ale oni chtěli pomoci něčemu dobrýmu i mít svou slávu, a to se jim podařilo. A podařilo se jim vybudovat takovej nádhernej prostor, kterej měl všecko, absolutně všecko: skvělou osvětlovací kabinu, skvělý tahy, skvělou podlahu, skvělý zázemí v mnoha šatnách, měl ohromnou plochu pod jevištěm, kde byly nábytky, mj., které se po revoluci rozkradly a prodaly do bazaru. Když jsme jezdívali na soutěže, tak snad mimo jednoho jeviště na východním Slovensku, kde měli postavenej ultra novej kulturňák a mimo Třince, kde měli taky postavený nádherný kulturňák s obrovským jevištěm, jsme nenašli lepší hrací prostor než byl u nás. Snad jen jediný se nepodařilo udělat, a to šikmé hlediště. Ale i na to by došlo….“

…to už jsme se dostali do jiného prostoru, do sálu, který na tom ale nebyl nejlépe...

„Jistě, stav sálu byl šílenej. Byl jsem s architekty, kteří se ještě v poslední fázi totality snažili sál zachránit. Sál byl postaven z materiálu, na který sokolové dosáhli, stavba potřebovala injekce. Ale šlo úplně o něco jiného. Po revoluci se dal postavit docela malinkej sálek z druhé strany jeviště a původní sál buď zrušit nebo z něj udělat něco, co mohlo vydělávat peníze. Ale jeviště zachovat! Jde o to, o čem jsem mluvil, o paměť. Když lidé nemají paměť, tak je to, jak říkají Slováci, pri ústa. Nejhorší na tom bylo to, že hlasování o záchraně sokolovny padlo na jednom hlasu, a to na hlasu vysokoškolsky vzdělaného člověka, který v té sokolovně vyrostl, hrál v Dryšlově orchestru. On řekl, že nemůže rozhodovat, protože věci nerozumí!“

Stále hrajete velmi úspěšně „Fragmenty“, což byla zatím poslední premiéra ve Vaší režii. V podmínkách jistě jiných, než jste vzpomínal.

„Při poslední inscenaci jsem měl veliký štěstí, protože jsem dostal sice malý grant od Města, ale větší peníz od sponzorů, a měl jsme poprvé po mnoha letech divadlo, co se týče peněz, téměř volné. To je velká krása, když si můžete pořídit třeba pochopením firmy nábytek za poloviční cenu. Nebo stolařská dílna v Olomučanech mi dělá pomyšlení. To je velká krása!“

V závěru se zamyslel Jiří Polášek nad tím, zda by nebylo dobré, aby Město, jemuž však i tak děkuje, přehodnotilo systém přidělování finančních podpor. Aktivit je mnoho a na divadlo zbývá opravdu málo. Přitom divadlo reprezentuje Blansko po celé republice. Už po mnoho let. A ať dalších mnoho let ještě platí ozvěna, zmíněná na začátku.

 
Sdílet odkaz na: Facebook Twitter