Vztah Jindřicha Wankla a Josefa Mánese

10. září 2006, historie, přečteno: 7186×

Ačkoli toho o osobnosti lékaře, archeologa, antropologa a krasového badatele evropského formátu Jindřicha Wankla bylo napsáno již více než dost, přesto existují témata z různých období jeho života i odborné práce, která nejsou příliš známa. K těmto jevům patří například jeho přátelství s významným českým malířem Josefem Mánesem a vztah tohoto umělce k Wanklově rodině.

Tento článek byl vydán před více jak rokem.
Informace v něm již nemusí být aktuální.

Badatelé, kteří se tomuto tématu zatím nejvíce věnovali (V. Bednářová, V. Absolonová,
J. Skutil, V. Polák), zdůrazňovali především značný význam blanenských návštěv u Wanklů pro Mánesův duševní život a jejich společný zájem o etnografii i krasovou krajinu kolem Blanska. Oba muži si rozsáhle dopisovali, avšak korespondence, která je důležitým pramenem poznání jejich přátelství, se zachovala pouze částečně anebo je roztroušena v různých archivech.

Jindřich Wankel
J. Wankel na kresbě v roce 1860
(*1821).

Wankl se s Mánesem blíže seznámil roku 1848 na pražských barikádách. Během těchto vypjatých událostí se sblížili a stali se přáteli. Oba měli podobné dětství. Prošli německými školami, ale přimkli se k české kultuře a obrozeneckým snahám. Dopisy, které psal Mánes Wanklovi v letech 1848-1864, nejsou datovány, ale lze soudit, že se celou dobu stýkali a že Mánes navštěvoval Blansko na svých cestách do zámku Čechy pod Kosířem a na Slovensko.

V této době byly jeho návštěvy časté, což okazuje i Mánesův dopis Wanklovi, v němž mu děkuje za to, že poznal jeho rodinu a rád vzpomíná na cesty, které společně podnikali v krajině kolem Blanska. Zprávy o Mánesových návštěvách Blanska po roce 1864 se již rozcházejí, ale můžeme soudit, že již byly méně časté.

O pobytech Josefa Mánese v Blansku podala svědectví i dcera Jindřicha Wankla Vlasta Havelková-Wanklová. Ve vzpomínkové knize Zlatá rodina píše o tom, že byl po léta častým hostem jejich rodiny. Charakterizovala jej jako nadšeného obdivovatele krasové krajiny, zejména Macochy a Punkvy. Podle jejího vyprávění význačný český malíř při projížďkách krajinou často popouštěl svou bohatou fantazii, a tak když jeli například v kočáře kolem Punkvy, ukázal na říčku, kde se zelenaly velké listy a řekl: „Nevidíte, jak pod těmi listy jsou krásné víly?" Vlasta Havelková pak tuto příhodu ukončila následujícími slovy: „Dívala jsem se tam, ale žel, neviděla jsem tam nic, jen šplouchající čistou vodu, tekoucí přes kameny."

Josef Mánes
J. Mánes na fotografii kolem r. 1860
(*1820)

Podobně ukazoval Wanklovým dcerám na skaliskách hrady, v Punkvě pod kameny a pod křovinami krásné víly, ve slujích strašné duchy, začarované princezny a zakleté prince. Fantastickým výkladům umělce naslouchala zvláště Karla, jíž utkvěla v mysli pohádka, v níž vypravoval o podzemní zelené říši, zeleném králi a princezně. Živé vyprávění umělce se trvale vrylo do paměti malé Karly, a tak ji později sepsala a pod názvem Mánesova pohádka ji zařadila do výboru moravských pověstí Z Ječmínkovy říše.

Mánes také rád vyhověl manželům Wanklovým, aby vypracoval návrh na prapor významného národně-osvětového spolku Rastislav. Prapor byl slavnostně vysvěcen 14. srpna 1864 ve Sloupě. Mánesova práce byla zhodnocena předáním vavřínového věnce, který mu odevzdala Wanklova dcera Karla. V době, kdy Wanklovy dcery dospívaly, objevovaly se v rodinných záznamech opět zmínky o Josefu Mánesovi. Wanklovi bylo známo, že trpí stavy duševní stísněnosti. Poznal to z jeho dopisů, v nichž
si stěžoval na fyzické potíže, a pozoroval to také za jeho posledních návštěv v Blansku.
Když se Mánes dozvěděl o Luciině svatbě, požádal v blahopřejném dopise Wankla, by mu poslal lék, který mu připravil za jeho poslední návštěvy, a který mu pomohl.

Vlasta Havelková vzpomněla emotivní formou i jeho poslední návštěvy, kdy nemoc
již patrně nebylo možné zastavit: „Ještě nás Mánes později navštívil, ale jaké to bylo shledání! Rodiče hluboce a bolestně dojati, viděli, že jeho duch zatemněn spěje k brzkému konci. Hrozný osud génia !!" Josef Mánes zemřel v existenčních potížích a umělecky nedoceněn v Praze 9. prosince 1871. Jindřich Wankel, poté co musel nakvap opustit byt v předzámčí v Blansku, nenašel u vlasteneckých kruhů v Brně ani v Praze zájemce o své bohaté sbírky, a tak je prodal do Vídně. Dodnes jsou ozdobou sbírek tamního Přírodovědeckého muzea. Také Wanklovi se za jeho života nedostalo náležitého ocenění jeho činnosti. Zemřel uprostřed své práce v Olomouci 5. dubna 1897.

Miroslav Jeřábek, Ph.D.