Město Blansko BLANSKO Město Blansko Vítání svatého Martina Blanensko.cz

Tatarský mýtus

15. října 2006, historie, přečteno: 11682×

V mnoha historických dílech o českých dějinách se píše, že Tataři po vítězné bitvě u Legnice nad slezským knížetem Jindřichem II. v roce 1241 vpadli na Moravu, kterou měli vyplenit. Útok na Moravu v roce 1241 dospěl údajně až k Blansku, kde mělo dokonce dojít k poničení románského kostela svatého Martina. Již vynikající historik Ladislav Hosák ve svém článku v Letopisech města Blanska (3/71) píše, „Není nejmenšího dokladu, že by tehdy Tataři pronikli až na Blanensko“, přesto i v některých novějších publikacích, jež se týkají dějin Blanska, se objevuje údaj o tatarském vpádu k Blansku.

Tento článek byl vydán před více jak rokem.
Informace v něm již nemusí být aktuální.

Také jedna z pověstí o vzniku blanenského městského znaku se přímo odvolává na tatarský vpád do Blanska. Jaká byla ale doopravdy skutečnost? Na to se pokusím v následujících řádcích odpovědět.

král Béla IV.
Král Béla IV.
Zdroj: kincsestar.radio.hu

Je všeobecně známo, že náčelník sjednocených mongolských kmenů Temüdžin, jenž přijal v roce 1206 titul Čingischán, se rozhodl pro expanzi mongolského státu. Mongolové si podřídili několik dalších kočovných kmenů, mezi nimi i Tatary. Ve spojení s nimi vedli kořistné výpravy do Evropy i Asie. Již v roce 1223 zaútočily mongolské hordy v čele s Čingischánovým vojevůdcem Subotajem na turkický kmen Kumánů neboli Polovců a ruská knížata.

V bitvě u řeky Kalky poblíž Azovského moře byli Kumáni a Rusové drtivě poraženi. Mongolové se poté na několik let z Evropy stáhli, toho využili Kumáni, kteří požádali uherského krále Bélu IV. (1235 – 1270) o azyl. Jejich tehdejší chán Köten se za to zavázal podřídit sebe a svůj lid uherské koruně a katolické církvi. Béla IV. mohl od té doby využívat kumánské bojovníky ve svém vojsku, což se mu později nejednou hodilo.

Mongolské vpády do Evropy začaly opět v roce 1236, kdy pod vedením Čingischánova vnuka Bátúa vyvrátila mongolská vojska říši povolžských Bulharů a v letech 1237 až 1240 si podřídila celou Kyjevskou Rus. Mongolsko-tatarské vojsko se poté obrátilo na katolické státy v Evropě. Bátú rozdělil svá vojska na dvě poloviny, z nichž jedno vyslal do Polska a druhé do Uher. Severní armáda napadla Polsko, kde 9. dubna 1241 porazila na hlavu vojska piastovského knížete Jindřicha II., řádu německého rytířů a rytířského oddílu templářů.

Vojska českého krále Václava I., jenž byl Jindřichův švagr, do bojů vůbec nezasáhla. Z Polska se severní armáda stočila na jih k Opavsku a nejspíše Jablůnkovským průsmykem odtáhla na východ. Stejně úspěšně si vedla jižní mongolsko-tatarská armáda v Uhrách. Celou zemi vyplenila a prchajícího Bélu pronásledovala až do Dalmácie. Není jisté jak by to s křesťansko-katolickou Evropou dopadlo, kdyby v daleké Číně právě nezemřel veliký chán Ögödej. Bátú se proto rozhodl vrátit se s celým vojskem zpět do Asie, aby se mohl účastnit volby nového chána.

Kde se tedy v české historiografii usadil mýtus tatarského vpádu na Moravu? Vše nejspíše způsobila tzv. Dalimilova kronika, která však byla napsána až kolem roku 1310, tedy asi 60 let po zmiňovaných událostech. Autor kroniky zapsal tyto verše:

Také přěd Olomúcem sě stavichu
a tu Tateři královicě ztratichu
Jeho pěstúny Tateři zejmachu
A prěd městem jě zvázachu
že svého královicě nechovali.
A pro to jě neprátelóm na smrt dali.

Po těchto verších byl už jen nepatrný kousek k dalšímu přikrášlení historických událostí. Známý fabulátor český dějin Václav Hájek z Libočan (? – 1553) si ve své Kronice české domyslel postavu udatného reka Jaroslava ze Šternberka, jenž velel vojsku českého krále Václava I. a díky své statečnosti dokázal u Olomouce tatarské vojsko odehnat. V době národního obrození, kdy se chtěl český národ vyrovnat kulturně západní Evropě, vznikala různá falza, která dokazovala starobylost českého jazyka i národa. Také padělatelé Rukopisu královédvorského využili ve svém díle postavu Jaroslava ze Šternberka, který udatně bojuje proti Tatarům.

Další, kdo přikrášlil českou historii o Tatarech na Moravě, byl brněnský archivář a historik Antonín Boček (1802 – 1847). V období 1836 – 1845 vydal Boček čtyři svazky dokumentů vztahujících se k moravským dějinám – „Soubor listin a listů moravských“. Jednalo se o dílo průkopnické v celé tehdejší podunajské monarchii. Roku 1837 mu byl císařem Ferdinandem V. dokonce udělen titul moravského zemského historiografa.

Bohužel celé jeho dílo mělo jednu podstatnou vadu, bylo skrz naskrz protkáno falzy. Mnoho těchto falz se dotýkalo tatarského vpádu na Moravu. To zapříčinilo, že mnoho českých historiků operovalo s nesprávnými údaji a na dlouho byl v české historiografii přijímán tatarský vpád jako jasný fakt.

Vraťme se zpátky k otázce, proč už Dalimil, kterýžto nepsal v tak vzdáleném časovém odstupu od inkriminovaných událostí, se zmiňuje o Tatarech u Olomouce. Falšoval snad i on ve své veršované kronice historické údaje? Odpověď je, že nejspíš ne! Stačí se podívat do zápisů tehdejších letopisců, kteří byli současníky českého krále Václava I. V tzv. Pokračovatelích Kosmových se k roku 1240 píše: „Na Čechy padl veliký strach z Tatarů“ a k roku 1241, „Pohané, kteří se nazývají Tataři, zhubili mnoho křesťanských království. Oni [Tataři] zastřelili Kolomana, bratra krále uherského, celé Uhry zhubili a Jindřicha, knížete polského, v bitvě zabili s jeho vojskem v Polsku samém.“ Nikde žádná zmínka o tatarském vpádu na Moravu a už vůbec ne o nějaké bitvě mezi vojsky Václava I. a Tatary. Není možné, aby letopisec zamlčel tak významnou událost, jakou by byl tatarský vpád na české území.

kumánský jezdec
kumánský jezdec

Avšak již k roku 1253 najdeme v kronice velmi zajímavý zápis, který nám toho hodně objasní: „Na Čechy padl také velký strach z Kumánů a jiných cizích nepřátel. Kumáni také, vytrhnuvše z Uher, nebo jiní zloději s nimi, zabili dne 25. června na Moravě u Olomouce mnoho tisíc křesťanů a bez počtu lidí utíkajících před nimi se utopilo. Také král uherský téhož času, přitáhnuv s nesčíslným množstvím svých a jiných národů, způsobil Moravě velké škody; některé zabil mečem, některé zajal a odvezl ze země, nešetře žádného pohlaví ani věku a skoro celou Moravu zpustošil loupením a pálením. Také mnohá opevnění, jež mohli, zpustošili a vypálili. Kostelní zvony a ostatky z rozbořených oltářů uloupili a odnesli s sebou; obracejíce kostely v popel, znesvětili kostelní svátosti, mnoho lidí ukřižovali na posměch Ukřižovanému.“

Z těchto řádků jasně vyplývá, že v roce 1253 napadl Olomouc a celou Moravu uherský král Béla IV. Podstatnou část jeho vojska tvořili především divocí Kumáni. Musíme si připomenout, že se Kumáni dlouho drželi své tradiční vizáže – nosili tenké špičaté kníry vyholovali si lebku a z temene jim splýval hustý cop. Oblékali se do kaftanů a hlavy zdobili na mongolský způsob špičatou plstěnou čapkou.

Je zřejmé, že autor tzv. Dalimilovy kroniky, po něm i další kronikáři, kteří znali události z poloviny 13. století pouze z ústního podání nebo už z překroucených zápisů v jiných kronikách, si zaměnili Tatary-Mongoly s Kumány, což mělo za důsledek po staletí tradovaný omyl v české historiografii.

Na závěr můžeme téměř s jistotou konstatovat, že v roce 1241 Tataři Moravu, tudíž ani Blansko, nevyplenili. Avšak různá lidová vyprávění a pověsti o tatarských ukrutnostech mohou mít reálný základ z roku 1253, kdy Moravu napadlo uherské vojsko s Kumány, kteří svou vizáží a vzdáleně také jazykem byli Tatarům velmi podobní.

Mgr. Jindřich Čeladín