Rudolf Barák ve světle historických pramenů

Po roce 1989 se začaly historikům otevírat dříve tajné archivy Ministerstva vnitra a dalších úřadů, do kterých nebylo dříve možné nahlížet. Zejména zpřístupnění svazků vzniklých činností bývalé Státní bezpečnosti bylo významným počinem k poznání totalitního Československa v letech 1948–1989.

Na tomto místě je potřeba vyzdvihnout zásluhu Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV), který vznikl k 1. lednu 1995. Vyšetřovací pravomoci umožňují ÚDV odhalovat a stíhat trestné činy v období let 1948–1989, u kterých nedošlo z politických důvodů k pravomocnému rozhodnutí. Kromě vyšetřování je neméně důležitá i činnost dokumentační, která spočívá zejména ve shromažďování a vyhodnocování materiálů, informací a dokumentů dokládajících zločinnost komunistického režimu a jeho represivního aparátu.

Původ a počátky kariéry Rudolfa Baráka

Rudolf Barák se narodil 11. května 1915 v Blansku. Pocházel z dělnické rodiny, otec pracoval jako kovář v továrně a matka byla dělnicí v cihelně. V Blansku absolvoval Rudolf Barák obecnou a měšťanskou školu a v letech 1930–1934 se vyučil v místní obchodní tiskárně typografem. Do roku 1937 pracoval s přestávkami v tiskárně a příležitostně při veřejně prospěšných pracích. Příčinou této nespravedlnosti byl nedostatek pracovních míst v době hospodářské krize. V roce 1935 byl Barák údajně odsouzen k podmíněnému trestu šesti týdnů vězení za tisk letáků pro organizaci KSČ v Brně-Juliánově. Od října 1937 do okupace ČSR v březnu 1939 vykonával základní vojenskou službu. Sloužil u pěchoty, absolvoval poddůstojnickou školu a demobilizoval 1. dubna 1939 v hodnosti desátníka. Po demobilizaci pracoval jako pomocný dělník, později soustružník v továrně Škoda v Adamově. V roce 1941 se oženil (v průběhu dalších let se stal otcem tří dětí). Krátce před osvobozením se měl stát tajemníkem ilegálního revolučního národního výboru v Blansku a nejpozději v květnu 1945 (údajně ale již v době okupace) se stal členem KSČ.

Obžalovaný Rudolf Barák před soudem
(fotografie z jednání Vyššího vojenského
soudu Příbram ve věci Rudolf Barák a spol.
ve dnech 17.-19. dubna 1962 ve velké
jednací síni Nejvyššího soudu v Praze na Pankráci).

Poválečné období se stalo pro Rudolfa Baráka, podobně jako pro celou řadu dalších majitelů členského průkazu KSČ, počátkem slibné politické kariéry. Od května 1945 byl funkcionářem revolučního národního výboru v Blansku a sekretářem místní organizace KSČ. V roce 1946 se stal bezpečnostním referentem okresního národního výboru v Boskovicích a v roce 1948 jeho předsedou. Po zřízení okresu Blansko přešel počátkem roku 1949 do funkce předsedy nového Okresního národního výboru v Blansku. Koncem roku 1950 postoupil do funkcí na krajské úrovni, když se stal předsedou Krajského národního výboru a členem předsednictva Krajského výboru KSČ v Brně. K tomuto postupu využil první vlny čistek v KSČ po zatčení autoritativního krajského tajemníka KSČ v Brně Otty Šlinga v říjnu 1950. Podílem na tzv. odhalování Šlinga se prezentoval jako spolehlivý a pravověrný stranický kádr, ačkoliv nebyl iniciátorem, ale pravděpodobně jen účastníkem již zahájené kampaně.

Pro další kariéru pak Barákovi uvolnily cestu čistky v KSČ, vrcholící zatčením generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského. Na celostátní konferenci KSČ 18. 12. 1952 byl Rudolf Barák zvolen kandidátem ÚV KSČ. Dne 24. 3. 1953 byl ve svých necelých osmatřiceti letech pověřen funkcí náměstka předsedy vlády a 14. 9. 1953 jmenován ministrem vnitra. Na základě výsledků X. sjezdu KSČ v červnu 1954 se stal R. Barák nejen členem ÚV KSČ, ale dokonce i členem politického byra Ústředního výboru. Tento devítičlenný orgán se dvěma náhradníky byl skutečným řídícím centrem KSČ, protože předsednictvo se zhruba stovkou členů a padesáti kandidáty nebylo schopno operativního rozhodování. Členství R. Baráka v politickém byru bylo potvrzeno i XI. sjezdem KSČ v červnu 1958. V roce 1954 byl „zvolen“ i poslancem Národního shromáždění za obvod Blansko.

Jaká byla příčina tak rychlé kariéry? V podstatě lze říci, že se Barák ocitl ve vhodný čas na vhodném místě. Po rozsáhlých čistkách se pochopitelně projevila i potřeba nástupců zlikvidovaných (někdy doslova) funkcionářů. Barák byl „nový člověk“. Neocitl se za války v zahraničím odboji na nevhodném místě s nevhodnými lidmi, za okupace byl doma a prokazatelně se s okupanty nezapletl, neměl osobní a přátelské vazby na nikoho ze stávajícího vedení, přišel zezdola a předválečný nejasný vztah k sociální demokracii nakonec nehrál roli. Přitom se jevil jako schopný a obratný funkcionář, přirozeně inteligentní, ale ne intelektuál.

Ministrem vnitra

Mírná destalinizace se v Československu projevila organizační reformou politické policie – Státní bezpečnosti. Na základních rysech činnosti StB se nic významně nezměnilo. V rámci svého resortu získal Barák jistý respekt. Mohly tomu napomoci příznivé okolnosti; věk, sociální původ, do jisté míry i životní zkušenosti a vzdělání, odpovídající zhruba kádrovému průměru StB. V této souvislosti lze vzít s  nezbytnou opatrností vážně i líčení Josefa Frolíka o Barákově neformálním stylu jednání s příslušníky StB, kdy se snažil nepůsobit jako dogmatický funkcionář, ale jako jeden z nich.

Rudolf Barák se ve funkci choval velmi cílevědomě a samostatně. Jako člen politbyra ignoroval snahu oddělení státní administrativy ÚV KSČ o podíl na řízení MV. Sloučení
funkcí ministra a člena politbyra bylo neobvyklé a zajišťovalo Barákovi velmi pevnou politickou pozici a faktickou nekontrolovatelnost.

Teoreticky byl v politické rovině odpovědný prvnímu tajemníkovi Antonínu Novotnému, jako člen vlády předsedovi vlády V. Širokému. Pracovníci oddělení ÚV KSČ pověřeného stranickým řízením ministerstva vnitra s Barákem o vliv na ministerstvo neúspěšně soupeřili.

Barák se jako ministr vnitra v roce 1953 choval jinak než v roce 1961. V počátečním období výkonu funkce působil sice údajně osobně skromně, ale vystupoval nekompromisně a energicky jako uvědomělý straník. Spíše až ve druhé polovině
padesátých let se rýsuje osobnost lišící se od svých kolegů na čele stranické špičky.

Barák si budoval pověst nedogmatického, téměř až liberálního člověka, otevřeného novým myšlenkám. Vždycky ale dával pozor, aby jeho jednání nevystupovalo ideologicky mimo rámec stávajícího systému. Občas podpořil sporné divadelní představení, stýkal se se sportovci a umělci. Byl v tehdejších podmínkách jakýmsi mecenášem, malíře podporoval i při řešení tehdy obtížných existenčních starostí. Otakaru Kubínovi a Janu Zrzavému zajistil v režii ministerstva vnitra výměny nevyhovujících bytů včetně vyřízení veškeré administrativní a technické stránky věci. Budoval si sbírku obrazů, které dostával darem, nakupoval od umělců či v galeriích nebo získával z různých akcí StB. Proslulý byl Barákův „patriotismus“; rád podporoval svůj volební obvod Blansko a využíval k tomu svého výjimečného mocenského postavení. I jako své nejbližší podřízené si často vybíral krajany.

R. Barák jako ministr vnitra pochopitelně působil i zcela jinak. Pochopil možnosti a význam rozvědky (I. správy MV), která byla podřízena jeho přímému dohledu. Zahájil svoje působení na MV souhlasem s teroristickým aktem – únosem sociálnědemokratického politika Bohumila Laušmana z Rakouska, návrh Barák písemně schválil 18. 12. 1953. Osobně jej naplánoval, zorganizoval a 24. 12. 1953 provedl za pomoci tří agentů StB (rakouských občanů) příslušník I. správy MV Miroslav Nacvalač-KUBEŠ. V roce 1955 výbuch v hale poštovního úřadu v Mnichově roztrhal (spolu se dvěma dalšími náhodnými oběťmi) slovenského separatistického exilového politika Matúše Černáka. O odpovědnosti čs. rozvědky za atentát existují nepřímé důkazy.

Zato o pachatelích atentátu připraveného na prefekta Štrasburku André Marie Trémeauda 14. 5. 1957, kterému náhodou místo něj padla za oběť jeho žena Henriette, pochybnosti nejsou. Jako tzv. aktivní opatření k probuzení německo-francouzského nepřátelství jej pod vlajkou neexistující organizace Kampfverband provedli se souhlasem R. Baráka rovněž příslušníci I. správy MV.

V dalších kapitolách svého článku se dr. Tomek věnuje Barákově účasti při rehabilitacích obětí procesů padesátých let, amnestiím a také popisuje represe, které se děly za Barákova vedení. Ústředním tématem Tomkova článku je odchod mocichtivého a ambiciozního Baráka z politického výsluní poté, co se střetl s neméně mocichtivým československým prezidentem Antonínem Novotným. Barák byl nakonec v roce 1962 odsouzen k trestu 15 let odnětí svobody pro trestný čin sabotáže a rozkrádání socialistického majetku. Po pádu Antonína Novotného v roce 1968 se naskytla Barákovi, jenž byl tehdy propuštěn z vězení, šance na vlastní rehabilitaci. Tomek proto sleduje Barákovu snahu o zproštění viny a  celkově charakterizuje jeho působení v československé politice.

PhDr. Prokop Tomek, Mgr. Jindřich Čeladín