Symbol i umělecké dílo – Historie spolkového praporu Rastislava 2. část

26. února 2012, historie, přečteno: 2179×

Teprve po návratu zpěváků z Prahy došlo na přelomu května a června 1864 ke slavnostnímu předání nového spolkového praporu řediteli železáren Ignáci (Hynku) Vondráčkovi, který věnoval na jeho pořízení onu nemalou sumu 1300 zlatých. Slavnostní předání praporu Vondráčkovi mělo podobu pochodňového průvodu k jeho domu u Mariánské huti a zúčastnil se jej i Josef Mánes. Ten ostatně v jeho průběhu obdržel nejen četné díky a ovace od přítomných, ale i symbolický vavřínový věnec s trikolórou...

Tento článek byl vydán před více jak rokem.
Informace v něm již nemusí být aktuální.

K vysvěcení praporu došlo 14. srpna 1864 na dnes už legendární slavnosti ve Sloupě. Její účastníky tehdy neodradilo ani nezvykle chladné počasí, neboť podle dobových pramenů se jí zúčastnilo na 8000 lidí, přičemž jen brněnští účastníci, kteří přijeli do Blanska vlakem, odtud do Sloupu pokračovali na rovných dvaceti vozech! Na slavnosti se představilo celkem šest pěveckých sborů, kromě Rastislava to byly sbory z Jedovnic, Boskovic, Vyškova, Prostějova a Brna. Jejich zpěváci zazpívali jednak vokální mši při dopolední bohoslužbě a své umění předvedli také v rámci odpoledního společenského programu v jeskyni Kůlna. Vysvěcení praporu provedl sloupský farář Adolf Wolf a roli patronky praporu přijala Alžběta ze Salm – Lichtensteinu. Do žerdi praporu pak bylo jeho kmotrami, mezi nimiž je na čelném místě třeba opět zmínit Elišku Wanklovou, zaraženo oněch předem připravených dvanáct stříbrných hřebů. Eliška Wanklová pak následně v zastoupení patronky praporu pronesla ve velmi vlasteneckém duchu i hlavní slavnostní projev. Mimo jiné tehdy řekla:

„A proto mám za to, že písněmi národními nejsnáze naplníte krásnou úlohu svou, pěvcové drazí, zpěvem zvláště národním probudíte a utvrdíte lásku k vlasti, lásku k jazyku a mravu našich otců a tak platně přispějete, aby milý národ náš žil, slavně žil, neboť národy nehasnou, pokud jazyk žije.“

O průběhu velkolepého odpoledního programu nám zase zanechal výmluvné svědectví Eliščin manžel Jindřich Wankel ve svých Obrazech z Moravského Švýcarska a jeho minulosti. Vše se odehrávalo v prostorách zmíněné jeskyně „...Kůlny, která osvětlena lustry a lampami byla zařízena pro přijetí hostů. Kolem stálo mnoho stolů s jídlem a pitím, uprostřed byl postaven taneční parket a národní písně hornické kapely břeskně zaznívaly do úzkého Sloupského údolí, kde se odrážely tisícinásobnou ozvěnou... Jak by se asi podivil pravěký člověk z doby sobů a mamutů, který jako první troglodyt obýval tuto síň, kdyby probuzen ze svého tisíce let trvajícího spánku uzřel svůj domov tento den.“

Prapor pak symbolicky doprovázel spolek Rastislav po následujících téměř šest desetiletí při všech významných okamžicích jeho existence, až do zániku spolku v roce 1920. Na poslední spolkové valné hromadě 8. dubna 1920 bylo rozhodnuto, že prapor bude předán Moravskému zemskému muzeu v Brně s tou podmínkou, že v případě výslovné žádosti města Blansko, blanenského Sokola nebo po zřízení blanenského muzea bude vrácen. Blanenští sokolové předali prapor Rastislava Moravskému zemskému muzeu v srpnu 1921. Tam, v šeru depozitářů, pomalu upadal v zapomnění a na konci 40. let 20. století už byl dokonce považován za ztracený... Nakonec byl naštěstí objeven a své místo posléze nalezl v Moravské galerii v Brně.

Obnova tradice sborového zpěvu v Blansku a zejména znovuzrození sboru Rastislav v roce 1969, přineslo novou vlnu zájmu i o památný spolkový prapor. Bohužel se záhy ukázalo, že ono víc než jedno století, které uplynulo od vzniku Mánesova praporu, se značně podepsalo na jeho stavu. A tak, přestože prapor při všech pozdějších veřejných vystaveních jedinečným způsobem prezentoval dlouhou a slavnou historii blanenského sborového zpěvu, postupem času se stalo neúnosným, aby nadále opouštěl prostředí brněnského depozitáře, protože by mu tím hrozilo nenávratné poškození a zřejmě i zánik.

Proto byla v roce 1995 především z podnětu současného dirigenta Rastislava pana Jaroslava Martináska oslovena firma VELEBNÝ & FAM z Ústí nad Orlicí, která se mimo jiné zabývá výrobou ručně a strojně vyšívaných vlajek, s tím, zda by dokázala vyrobit přesnou repliku praporu. Firma po prvotním průzkumu originálu praporu odhadla, že výroba repliky 1:1, jejíž náklady měl původně nést sbor Rastislav, bude stát cca 70.000,- Kč. Následovalo složité období získávání finančních prostředků na realizaci záměru, do kterého se aktivně zapojil jak sbor Rastislav, tak blanenská městská knihovna, resp. její zřizovatel Město Blansko. (Kraje se svými dotačními programy tehdy ještě neexistovaly a možnosti obdržet na tento účel prostředky přímo ze státního rozpočtu byly – mírně řečeno – značně omezené.) Při dalších detailních průzkumech původního praporu byly odborníky z ústeckoorlické firmy navíc odhaleny nejen některé zajímavé výrobní detaily a vady (Např. nestejnoměrná délka stehů, způsobená patrně spěchem dávných vyšívaček.), ale také bylo konstatováno, že celková odhadovaná cena díla bude zřejmě podstatně vyšší. Vždyť jen náklad na látky a nitě, dovážené převážně ze SRN a z Itálie, činil při rozměrech praporu takřka 200 cm x 200 cm v tehdejších cenách 30.000,- Kč! Firma VELEBNÝ & FAM se však nakonec vzhledem k jedinečnosti původního praporu a s přihlédnutím k samotné osobě jeho autora odhodlala k jen málokdy vídanému kroku a rozhodla se provést většinu prací sponzorsky, bez jakéhokoliv zisku z této zakázky.

Díky tomuto velkorysému rozhodnutí, které si významem nijak nezadalo s gestem „sponzora“ výroby originálu ředitele Vondráčka, mohla být v říjnu 1996 ze strany Městské knihovny Blansko učiněna firmě závazná objednávka a zahájeny vlastní práce na výrobě repliky. Replika praporu byla kompletně dokončena 10. března 1998 a ještě v témže měsíci byl veřejnosti poprvé představena na výstavě v budově Státního okresního archivu v Ústí nad Orlicí.

Jak se dnes mohou přesvědčit návštěvníci blanenské knihovny, jde i v případě této repliky o unikátní dílo. Podle údajů, které poskytl VELEBNÝ & FAM bylo jen na vyšití orlice spotřebováno 14 cívek stříbrných nití a na vyšití písma dalších 34. Ruční vyšívání orlice trvalo i zručným firemním vyšívačkám, paní Moravcové a Špinlerové, 924 pracovních hodin, vyšití písma pak více než 1650 hodin! Tomuto rozsahu prací odpovídá i konečná výrobní cena praporu: v cenách roku 1998 činila 263.655,- Kč (víc než trojnásobek prvního odhadu), přičemž Městská knihovna Blansko uhradila z této nemalé částky „pouze“ 114.080,- Kč! Převážná většina nákladů na vytvoření repliky tak šla, jak již bylo uvedeno, k tíži výrobce.

Veřejnost měla poslední možnost spatřit zasklený a již velmi chatrný originál praporu ve sloupském kostele dne 11. října 1998, kde tehdy sbor Rastislav uvedl Mozartovu „Korunovační mši“. Slavnostní posvěcení nového praporu pěveckého sboru proběhlo při koncertu Rejchova díla „Te Deum laudamus“16. června 2002 opět ve Sloupě v jeskyni Kůlna. Kruh osudů nevšedního díla, které sice málem neodolalo mocné síle času, ale zásluhou řady obětavých a šikovných lidí a podpory blanenských institucí nakonec přetrvalo až do dnešních dnů, se tím jakoby uzavřel.

Replika Mánesova praporu je trvale uložena ve výstavních prostorách Městské knihovny Blansko na Rožmitálově ulici. Ale jistě letos nebude chybět na nejvýznamnějších akcích spojených s oslavami 150. výročí založení Rastislava.

Na obrázku detail výšivky se slovanskými symboly: sokol na lipové ratolesti.

JKčr

 
Sdílet odkaz na: Facebook Twitter