Jan Kunc: Víc než jen tvář muže z kamenné busty (II. díl)

10. září 2018, historie, přečteno: 1105×

V rámci seriálu o památkách a památnících ve městě Blansku, věnovaných osobnostem dnešní generaci ať už více, či méně známým, se budeme věnovat také postavě Jana Kunce. Druhý ze čtyř dílů článku Jiřího Kučery vám přinášíme právě dnes.

Tento článek byl vydán před více jak rokem.
Informace v něm již nemusí být aktuální.

Osudové setkání s Janáčkem

Na učitelském ústavu se Kunc setkal hlavně se svým asi nejvýznamnějším pedagogem a celoživotním hudebním vzorem Leošem Janáčkem (1854–1928). Janáček, sám také absolvent augustiniánské fundace, na ústavu od roku 1872 vyučoval hru na housle, klavír a varhany a rovněž hudební teorii a zpěv.

Zpívalo se tehdy většinou sborově unisono za doprovodu klavíru, na který žáky na Janáčkův pokyn často doprovázel právě Kunc. U Janáčka se zde mohl začít věnovat studiu skladby a harmonie. Janáček v Janu Kuncovi objevil nadaného žáka a v roce 1901 jej vyzval, aby se zapsal také na varhanickou školu. Pro celkovou hudební vyspělost jej tehdy přijal rovnou do 2. ročníku.

O tom, že Janáček Kuncovi od počátku velmi důvěřoval, svědčí mj. to, že ho nechával za sebe hrávat v aule ústavu o nedělích při školních mších či řídit sbor. Na varhanické škole se nevyučovala jenom hra na varhany, ale i klavír, housle, zpěv, kompozice a teoretické předměty. Janáček však učil své žáky také vážit si lidových písní a blíže je studovat. Vedl je rovněž k tomu, aby komponovali osobitým způsobem a rozeznávali v hudbě a umění vůbec co je dobré a co špatné. Svým žákům blíže představoval soudobou hudbu a na základě moravských písní je učil skládat hudbu vlastní.

Jeho rozbory skladeb i jejich výklad byly dokladem poetického založení jeho osobnosti. Vštípil nám lásku ke Křížkovskému, Dvořákovi i Smetanovi. S přítelem Průšou byli jsme na varhanické škole (kam jsem poslední rok chodil již jako učitel) do něho přímo zamilováni a zbožňovali jsme ho pro jeho snahu vytvořit hudbu typicky moravskou.“ Tak na Janáčka vzpomínal Kunc v rozhlasové přednášce v roce 1941.

Od roku 1906 zahájil Kunc i soukromá studia u Vítězslava Nováka v Praze. (Svou skladatelskou technikou se ostatně více blížil Novákovi než Janáčkovi.) Dále v letech 1905–1906 studoval na kompozičním oddělení Pražské konzervatoře u Karla Knittla.

Ošidná dráha hudebního publicisty

Janáčkův sběr lidových písní se stal inspirací i pro Jana Kunce. O prázdninách roku 1906 se například pokoušel po jeho příkladu sesbírat lidové písně a texty v Molenburku, kde bydlel u rodiny své pozdější ženy, pěvkyně Marie Hudcové. Tehdy sesbíral 168 písní (Z toho vzešly Molinburský pěsničky.).

jan-kunc-na-navsteve-u-hudcu-84774-0_550.jpg
Jan Kunc (první zprava) u rodiny Hudcovy v Molenburku. Zdroj: www.vysocany.com

Kunc se však věnoval hudbě i jinak. Téměř deset let byl kupříkladu hudebním referentem Lidových novin, přispíval do Hudební revue a dalších periodik. Jeho někdy až příliš ostré kritiky mu však nadělaly v brněnských muzikantských kruzích také řadu nepřátel, a tak, když se ucházel o místo kapelníka v brněnském Národním divadle, pro odpor členů orchestru neuspěl. Ve svých rukopisných pamětech, uložených v Moravském zemském muzeu, Kunc občasnou ostrost svých referátů vysvětloval takto:

Musil jsem tedy po skončeném představení, což bývalo asi v 10 hodin večer, jíti do redakce a hned psáti referát, který v½ 12. hodině v noci musil už být dán do tiskárny. Bylo li provedení opery pěkné, byl referát napsán brzy a v dobré náladě. Horší bylo, když bylo provedení mdlé, slabé, nebo špatné. V takovém případě byl jsem obyčejně rozzloben a v té prudké náladě napsal jsem referát tak ostrý, že bych ho byl tak ostře nenapsal, kdybych byl mohl psáti jej až druhý den…

Množství novinových statí, referátů, kritik a fejetonů, které Kunc napsal občas pod pseudonymem K. Jánoš, je přitom opravdu ohromující. Přestože si sám jejich seznam nevedl, Zdeněk Zouhar ve své monografii Skladatel Jan Kunc z roku 1960 uvádí v bibliografii celkem 375 Kuncových článků. Drobné zprávy a noticky přitom nepočítá.

Do roku 1911 působil Kunc na hudební škole Besedy brněnské, poté nastoupil na varhanickou školu, kde učil hru partitur a instrumentaci. Mimo to vyučoval zpěv na brněnských obecných školách a také na prvním českém gymnáziu (dnešní gymnázium na třídě Kapitána Jaroše).

Profesně jakoby Kuncova životní dráha v mnohém kopírovala dráhu jeho učitele Leoše Janáčka. Oba prošli brněnskou fundací, oba vystudovali učitelský ústav, byli učiteli hudby a zpěvu, skladateli a posléze i řediteli významných hudebních institucí. Kunc se stal také prvním obhájcem a popularizátorem Janáčkova díla, a to ve své studii, nazvané prostě: Leoš Janáček, jež vyšla v Rozhledech 20. února 1904. Tato nevelká, sedmistránková studie je vlastně prvním pokusem o umělecký životopis Leoše Janáčka vůbec.

Zdokumentovat úzký vztah mezi Janem Kuncem a Janáčkem nám nejlépe pomáhá jejich vzájemná korespondence, uložená v Janáčkově archivu Moravského zemského muzea v Brně. Ta obsahuje celkem 71 dopisů, vzkazů a korespondenčních lístků, napsaných mezi lety 1902–1926.

Vyplývá z ní, že šlo o vztah veskrze přátelský, přestože se mu někdy nevyhnuly omyly, názorové rozpory a nedorozumění. Faktem je, že Kunc celý život k Janáčkovi vzhlížel. Už proto, že tak jako on zasvětil většinu svého působení pedagogické činnosti. Na rozdíl od svého učitele se však zároveň nedokázal výrazněji prosadit i jako hudební skladatel.

Jeho dílo je odsouváno do pozadí a Kunc je všeobecně brán spíše jako úspěšný pedagog a ředitel hudebních škol, jímž zajisté byl. Přesto i on dokázal vůči svému vzoru vystoupit kriticky. Zde zmiňme např. zásadní kritiku Její pastorkyně napsanou roku 1911…

(Pokračování příště)

Přehled použité literatury a internetových zdrojů bude uveden v poslední části čtyřdílné série.

Jiří Kučera

 
Sdílet odkaz na: Facebook Twitter